Konečně jsem dorazil na smluvené místo před hostincem u Domů. Už z dáli jsem mohl v houstnoucím večeru pozorovat obrys nějaké postavy. Právě vypochodovala před hostinec a chvíli se potácela v kruhu, jako by něco hledala. Se zájmem jsem sledoval tu vytáhlou, ve své tenkosti se klátící postavu a podle siluety jsem téměř hned nabyl přesvědčení, že jde o Pavla. Podle jeho nesouvislých pohybů soustředěných nikoli na mě coby příchozího, ale na jeden bod v zemi, jsem usoudil, v jakém rozpoložení se nachází… Snad mu někdo právě před chviličkou zasadil úder tupým předmětem a nyní postupně upadal do mrákot; jeho trhané pohyby řízené nejistotou o tom vypovídaly.

Naschvál jsem ho bujaře pozdravil, abych se mu trefil do nálady. Jenže jeho odpověď: „Buď zdráv, ó velký mistře,“ zněla tak slizce usedle a nepřítomně, jako když se někde v útrobách mlhy naklepává maso na řízky. Skoro se na mě nedovedl podívat; svůj pohled nedokázal zaměřit na ten můj mezitím už notně udivený. Neustále klouzal stranou vraceje se do vyhřátého útulku nepřítomna. Netušil jsem, že už se mu jícnem šplhal vzhůru jednobarevný obsah žaludku. Přešel jsem silnici, ale on se zdržel na prvním břehu a já se po něm otočil v momentu, kdy všechno vyklopil…

Aha! Proto z něho nevypadlo dosud kloudné slovo, protože nejprve musel odhodit tuto nevábnou zátěž. Byl jsem silně znechucený jeho tímto vrcholným číslem břichomluvy. A co hůře – kolem procházeli noční chodci a já se styděl, bez přehánění styděl hlásit k tomu tvoru, který na druhé straně silnice chrchlal, šplíchal a plival do keřů přebytek svého hořkého měchu. A pohled na ubožáka byl o to trapnější, že si všechno způsobil sám, sám se takto potopil do alkoholu a následně do zvratků, to ho sráželo v mých očích – a co hůře i v očích těch kolemjdoucích - ještě níže. Když můj společník dokonal odpornou očistu, viditelně se mu ulevilo. Vyjádřil jsem svůj údiv a on jen vyprskl: „Stane se… Teď je mi právě mnohem líp!“ dodal k tomu. S viditelnými rozpaky jsem ho doprovodil do další hospody na náš smluvený „kus řeči.“ Potácel se po mém boku jako koráb, který zevnitř prosakuje rumem z rozlitých sudů a – bohužel tak stahuje ke dnu i svého střízlivého společníka. Zaříkal jsem se, že příště si důkladněji zvážím, s kým si vyjít na potlach do nočního města. Dušoval jsem se, že přínosnější by snad byly i dvě hodiny v doprovodu ošklivé abstinentky, než vedle tohoto kráčejícího slepence hnusu, hanby a ztroskotanosti.

Pavla nejlépe vystihuje příměr – houba! Ano, savá houba na těle společnosti, která dokáže jen vcucnout nabízenou lahodu, ale sama pro druhé nic nevydá. Své truchlivé postavení ještě zpestřuje svou nezaměstnaností, ze které si vůbec neláme hlavu – naopak mi nepokrytě vypravuje, divže se přitom neholedbá, jak byl pro potíže s pitím vyloučen ze svého posledního povolání. Nebo mi bez okolků znovu vyjmenovává, kde všude dluží a na oko fňuká, jak už má do baru u Elisy zapovězený vstup. Kvůli falšování účtenek.

Vůbec bych se nedivil, kdyby tomu člověku obíhalo v žilách místo krve pivo. To je jeho denní chléb i voda. Po něm by volal ztracen v nejširší poušti, po tomto chmelovém osvěžení by se ptal v oáze, neboť jedině tímto tekutým chlebem hasí žízeň. Často se ptám, zda se někdy nad svým životním stylem nepokouší zamyslet. Být v jeho kůži, okamžitě bych se zděsil a jako vyplašená myš bych hledal skulinku, kudy bych utekl z hospody k nejbližší tvořivé činnosti! Snad ani kdesi pohozenou lopatou a hromadou písku na přesypání bych nepohrdl – lopotit se, přehazovat, makat, pohybovat se účelné, kuchtit, míchat, třídit, trhat, česat, psát…

Jen ne si prolévat žaludek nad rámec žízně, jen necítit kapsy provanuté úprkem mincí po hrstech… Utéci svým rozhodnutím od dějiště vlastní zkázy, vyhostit z nitra rezignovaného lenocha. Kdepak! Marnost, hrozivá marnost mě chytá do klepet, když na svého kamaráda vzpomenu - alkohol, jímž neustále omývá svůj mozek, zřejmě rozpouští poslední zbytky jakéhosi pudu sebeúcty. Ač otrlý piják, který si dokáže rovnoměrně rozložit svůj denní příděl výživy, přeci jen nezabrání tomu, aby se pravidelně ruinoval; po desáté večer je z něho otupělé zvíře s náležitě zpomaleným myšlením. Ovšem pití je jeho celodenní zábavou a zdá se, že i jedinou náplní života (i sklenic). Svůj režim započíná o desáté dopolední v oblíbené restauraci Ptakorama a když mu zde o druhé odpolední utnou pípu, stěhuje se za obživou třeba právě do hospody u Domů. Tuhle mi s chloubou převyprávěl hotový seznam navštívených podniků v jeden páteční den. Za přispění skromného počitadla mých prstů na rukou jich napočítal osm! Na konci té poživačné Odyssey prý byl už natolik naplněn svým tekutým chlebem, že už jej nemohl ani vystát a toužil po sodovce. To jsem považoval za sváteční zázrak.

Dnes mě opět zval k lahodnému moku. Tentokrát jsem se nemusel mnoho přemáhat, abych se přiměl ke zdvořilému odmítnutí. Děkuji. Trápí mě ten pohled, jak se propíjíš na dno půllitru, na dno peněženky, na dno společenské. Možná bych ti promluvit do duše, ale každý jiný z tvých známých to už vzdal a nechává tě, hlubinná rybo, plout v té vodě, kde se cítíš nejlépe. Nechci už ani omylem nahlédnout do osidel tvé mastné lenosti, zatuchlosti a hořce sladkého sebeubíjení. Nechytíš mě na lep, ne, ty mě nevsákneš, houbo!

Zdroj obrázku: google.com, www.ardor.info