Poblíž Krakova se v několikakilometrové vzdálenosti od sebe nalézají dvě pozoruhodná místa Polska – jedno z nich vyráží dech svou solnou dokonalostí a druhé krutostmi, jaké zde byli lidé schopni spáchat. Mluvím o Wieliczce a Osvětimi. Osvětim, skrze kterou z Českého Těšína projedete jako první, by snad mohla zůstat poměrně malebným a nevýznamným městečkem. Mohla, kdyby zde Himmler nenechal roku 1940 vybudovat největší nacistický vyhlazovací tábor. Osvětim (Auschwitz) je v současnosti ohromným památníkem nacistických hrůz. První část je návštěvníkům k dispozici v zachovalých domech koncentračního tábora. Zde jsou pro každý národ, jehož příslušníci Osvětimí prošli, umístěny originální expozice. Krematorium, které nacisté stihli před úprkem zničit, bylo znovu vystavěno dle původních plánů a každý tak může nahlédnout do prostor, kde končila těla nevinných lidí. Snad nejznámějšími pohledy na koncentrační tábor Osvětim jsou jednak jeho vstupní brána, jednak také pozůstatky po usmrcených vězních. Nespočet brýlí, nespočet bot, vlasy. Vše má svou velkou hromadu, nyní již pohřbenou za sklem. Vzniká tak pohled, při kterém běhá mráz po zádech, a kdy jsem v duchu děkovala za to, že žiji teď, a ne o pár desítek let dříve. Pořád ale návštěvníka může při optimismu udržovat oficiální způsob sebeprezentace celého koncentračního tábora, davy lidí proudící sem a tam. I toto však pomine při návštěvě druhé části koncentračního tábora Osvětim – Osvětimi II, neboli Březinky (Birkenau). Ten se nachází dále za městečkem. Koleje procházející hlavní branou uvrhnou návštěvníka do zlého snu. Zachovalé boudy i s dřevěnými rámy několikapatrových postelí. Jedna malá kamínka na ohromný počet lidí. Bývalé stáje, ve kterých prožívali každodenní hrůzy lidé jako my. Ohromný areál, z jehož části zbyly už jen komíny. Když konečně Osvětim opouštíme, cítím se jako probuzená ze zlého snu.

Sůl nad zlato

Sousední Wieliczka turistům nabízí hned dvě kratochvíle – zbytek hradu, zbudovaného na konci 13. století (nyní se v něm nalézá úřad, kulturní dům a muzeum, veřejnosti je přístupný) a rozsáhlý komplex solného dolu. Hradů je po Evropě hodně, ale to, co návštěvník spatří ve Wieliczkém solném dole, si uloží do živé paměti na dlouhá léta. Přístupny jsou zhruba dva kilometry chodeb a místností, prohlídka (s průvodcem) zabere dvě hodiny. Nejprve přichází sestoupení po předlouhých dřevěných schodech do podzemí. Říkáte si, jak hluboko v zemi zde lidé v primitivních podmínkách pracovali, ale přitom ještě netušíte, že pod vámi se nalézá několik dalších pater. Spletence chodeb jsou dostatečně široké pro celou výpravu, solné komory nabízejí pohled na neskutečná umělecká díla. Sochy svatých v podzemních kaplích, samozřejmě ze soli (obličeje se často ztrácejí, sůl neodolá vlhkému prostředí). Po cestě turisté zkusmo tu a tam přejedou prstem zeď a olíznou jej. Všechno ze soli. V jedné z větších komor, pojmenované po Bachovi, na nás čeká podzemní jezero a hra světel za doprovodu hudby. Jinde zase původní těžební kola, monumentální, dřevěná. Jeden z největších sálů je bohatě zdoben. Krásné lustry evokují křišťál. „Také sůl,“ oznamuje anglicky průvodkyně. Konávají se zde koncerty i mše. Ohromná podzemní místnost pojme hravě všechno obecenstvo. Blížíme se ke konci prohlídky. Po dlouhém sestupu se děsím mnoha schodů, které nás možná čekají. To půjdu nahoru půl dne. Naštěstí je zde výtah. Tyčí se do výšky v jednom z menších, ale neuvěřitelně vysokých sálů. Vyjíždíme ze světa skřítků vstříc povrchu.

Předčí Krakov Varšavu?

Krakov, jako i několik dalších polských významných měst, leží na řece Visle. Udržovaná promenáda na zelených svazích řeky je tedy příjemnou procházkou, ze které si můžete krásně prohlédnout hradní komplex Wawel. Rozsáhlé nádvoří s původními středověkými domy a palácem, krásný kostel a hlavně Dračí jáma. Wawel sice Pražský hrad nepředčí, ale za návštěvu stojí určitě. Krakov je krásným městem. A musím říci, že v současnosti se turistovi návštěva tohoto města vyplatí více nežli Varšavy. Královský Rejnek, na kterém se nalézá Mariánský kostel, či se rozkládá čerstvě zrekonstruovaná tržnice Sukiennice a vysoká Radniční věž, tvoří středobod historického centra Krakova. Ať se vydáte jakoukoliv uličkou, narazíte brzy na některý z mnoha krakovských kostelů. Poláci jsou velmi věřící národ, a tak se není co divit, že koncentrace kostelů od gotiky přes renesanci a baroko až do stavitelských slohů 20. století, je vskutku vysoká. Hojné je také zastoupení klášterů (ty nejstarší patří řádu Dominikánů a Františkánů) a synagog. Doposavad by Krakov mohl vyhlížet jako krásné město, ale poněkud bez „nového“ života. Moderní část Krakova se však hemží mladými lidmi, a to nejen Poláky. Krakov je totiž také univerzitním městem. Některé z univerzit se nacházejí v historickém centru a jejich interiéry směle převyšují celou naši Universitu Karlovu. Vzhledem k tomu, že ke kvalitě výuky se vyjádřit vzhledem k neznalosti zdejších poměrů nemohu, zbývá mi jen konstatovat, že důstojnost a technická vybavenost prostorů nás skutečně předčí.
Varšava, hlavní město Polska. Největší, asi také nejznámější, stejně jako Krakov ležící na Visle. Bohužel však také město, které bylo za druhé světové války málem srovnáno se zemí při potlačování Varšavského povstání. Do znovu vybudování města bylo vloženo ohromné úsilí, například Královský hrad byl celý znovu postaven. Přesto Varšava není zrovna nejlepším turistickým lákadlem. Kdo čeká znovu vystavěné středověké město, bude zklamán. Nalezne několik zajímavých „nových“ budov (nejznámější je Palác kultury v duchu socialistického realismu), ale celkově nic moc.

Třetím velkým městem, o kterém bude na konec řeč, je Vratislav (Wroclaw). Výjimečně neleží na Visle, nýbrž na Odře. Město bylo založeno kolem roku 1000 knížetem Vratislavem, je tedy jedním z nějstarších měst Polska. Logicky tedy stojí za návštěvu zdejší historické centrum…

Foto: Wawel (ikonka -  Pixabay), velký sál v solném dole Wieliczka (dole - foto autorka)