Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 19.1.2020, svátek má Doubravka 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12801
Komentářů: 11050


Měření



Můj příběh 11. září

11.09.2006   Pavla Králová   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Snad každý z nás si pamatuje den před 5 lety, kdy nejbláznivější akční scénáře strčili islámští fanatici hravě do kapsy. Svět se po 11. září 2001 změnil. O tom snad dnes nepochybuje už nikdo. Terorismus se stal téměř každodenní součástí večerních zpráv, ale také a to hlavně - s sebou přinesl nemilosrdný zásah do životů obyčejných lidí. A jak je jedním z jeho úkolů - přinesl také strach. 11. září se splnily nejhorší noční můry Američanů, tak hrozné, že je jen málokdo předpovídal.

Dnes, 5 let od útoků na Světové obchodní centrum v New Yorku a washingtonský Pentagon, je tenhle den zapsán v paměti celého lidstva. Každý člověk má svůj vlastní příběh tohoto dne, přináším vám několik z nich.

Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Nebo dokonce i lépe. Přišla jsem domů ze školy a zapnula rádio, byly asi pů čtvrté odpoledne. Ve zprávách hlásili, že do budov newyorského WTC narazila letadla. Nevěnovala jsem tomu pozornost, nechápala jsem, co to znamená. Kolem páté, kdy tehdy dávali Přátele, jsem se i s bratrem posadila k televizi. A co to - nedávali Přátele, nýbrž mimořádné zprávy, v nichž donekonečna opakovali stále stejné záběry, z nichž šel strach. Když přišel táta domů z práce, šla jsem mu naproti do chodby a jen tak mimochodem řekla, co se stalo. Ani si nesundal boty, sedl si k televizi a jen se díval. Zanedlouho jsme tam seděli všichni, včetně mé kamarádky, které měla narozeniny a přinesla proto dort. Bylo to neuvěřitelné. Tak hrozné, že tomu téměř všichni odmítali uvěřit. Dlouho potom se nemluvilo o ničem jiném.

Druhý den jsme byli ve škole vyzváni, abychom povstali a drželi minutu ticha za oběti teroru z minulého dne. Byla to jedna z nejdelších minut, co jsem zažila. Asi o měsíc později za námi přišla paní, co to všechno prožila v New Yorku. Vyprávěla nám o mučivé atmosféře, o strachu a děsivém tichu po tom, co věže spadly. Šel z toho mráz po zádech a jsem si jistá, že na tuhle událost, bez ohledu na to, co se od té doby stalo, nikdy nezapomenu.

Každý máme ten svůj příběh 11. září, většina z nás byla mimo nebezpečí a tato tragédie se mnohých zdánlivě nijak nedotkla. Jak vzpomínají lidé, 5 let po úderu?

Někdo to tak vůbec nevnímá a považuje událost za minulost:

Jak prožívám 11.září? Moc pěkně, má mamka má narozeniny, a vždy uspořádá velkou oslavu, umí moc dobře vařit a vždy připravý nějakou specialitu, je to pro mě radostný a štastný den, připomíná mi jako každy jiný všední den jak skvělý člověk je má maminka, jak skvělý člověk mě vychoval, ten nejlepší přítel před kterým nemusím mít žádné tajemství a můžu se na ní kdykoliv s čímkoliv obrátit. Tímhle štastným zamyšlením a touhle oslavou je pro mě 11.září, to že se právě v tenhle den stal útok na 11.září, za to já už nemůžu, je to událost která se stala, netrvá, už je to minulost...

Někdo vzpomíná, přestože i oslavuje:

 

Dne 11.9.2001 jsem se chystala na své první rande se svým přítelem. Sešli jsme se kolem třetí hodiny odpoledne na parkovišti a potom, co jsme koupili kočce žrádlo, jsme zamířili do baru. Ráda bych napsala, že jsme se spolu bavili, ale spíš jsem neustále mluvila já. Každopádně když jsem z baru odcházela, měla jsem dobrý pocit. Jenomže pak jsem kolem šesté hodiny dorazila domů a o tom, že došlo k teroristickému útoku jsem se dozvěděla od rodičů. A jak mi bylo? Když jsem viděla ve zprávách, jak se to neštěstí odehrálo, nemohla jsem zadržet slzy. Nedokázala jsem pochopit, jak může existovat taková nenávist mezi lidmi. Proto si vždy 11. září vzpomenu nejen na první rande, ale i na tuto smutnou událost.

 

Někomu to doslova kazí narozeniny:

 

Na svůj narozeninový den onoho roku asi nikdy nezapomenu, protože nálada na slavení byla přehlušena celosvětovou hrůzou a úděsem a navíc mi dcera ten den nechala poprvé a zřejmě i naposledy zahrát v rádiu písničku. Bohužel jsme nevěděli, kdy jí budou hrát, takže jsme celé odpoledne seděli u rádia a zároveň sledovali televizi. Písničku jsme nakonec zachytili, dokonce jí nahráli i s dceřiným přáníčkem - byla z toho tenkrát dost nervózní a zároveň pyšná, že dokázala zavolat. No a mé narozeniny jsou od té doby vždy událostí velice malou a zanedbatelnou. A tak si stále říkám, čím ten datum byl předtím pro někoho tak významný, že ho určil k téhle krvavé události.

 

Někdo se nad tím zamýšlí:

 

Dřív pro mne toto datum nemělo žádný zvláštní význam, ale v roce 2001 se to změnilo. Docela náhodou jsme tehdy projížděli programy, co dávají v televizi (obvykle se touto dobou na TV nedíváme). Narazili jsme na přímý přenos CNN, kde běžely zprávy o prvním zřízeném letadle. V té chvíli vše ještě vypadalo jako nehoda. Druhý útok i zřícení dvojčat jsme sledovali se vzrůstajícím napětím a emocemi. Když jsme viděli lidi vyskakující z oken, cítili jsme hroznou bezmoc a soucit. Takové pocity mám dodnes, kdykoliv si na to vzpomenu. A vynořují se i další. Strach z budoucnosti. Rozechvělé vědomí, že mír není až tak samozřejmý. A zklamání nad pokračováním americké politiky. Kam povede neustále násilí, vnucování vlastních názorů jako těch správných?

Nevím, jak terorismus potlačit, možná že je vojenská cesta ta správná, přestože s ní příliš nesouhlasím. Nepokládám ji za léčbu, ale za potírání příznaků. Je také zřejmé, že terorismus je skutečně bezcitný způsob, jak upozornit na sebe, problém svého světa, své víry. Když se na to podívám obecně, pak vidím, že zatímco se my, lidé, nazýváme inteligentními bytostmi, příliš moudří nejsme, když jeden národ druhý k něčemu nutí násilím (to platí pro obě strany). Moc bych si přála, aby se jednoho dne 11. září stalo "Dnem tolerance". Myslím, že by ho měli slavit lidé na celém světě a měli by ho slavit potom už pořád. Jedině tím by skutečně uctili památku mrtvých a vzdali hold našemu společnému lidství.

 

Někdo to vidí jako děsivý obraz, kterému nechce rozumět:

 

A jeden pracovní den za mnou....Konečně! Bylo to dnes dost náročné. Několik návštěv v lékárnách, nějaká kosmetička, dětská lékařka a teď je pět odpoledne a čeká mne už jen cesta domů. 140 kilometrů, tak ještě malé občerstvení, napít a rozhlédnout se. A tak očima pohladím zdejší kopce s barvícími se listy stromů a otevřeným okýnkem auta vnímám čerstvý vzduch. Krásné babí léto v Krkonoších...
Zvuk motoru a zmáčnutí čudlíku autorádia, něco pěkného na cestu domů. ..


Hm, zprávy, nevadí, aspoň se dozvím, co se stalo. To, co ale vzápětí zazní, mne děsivě zasáhne. Jak blesk, co přišel bez hromu, čekám, že se ozve doplňující zpráva k té, co jsem právě slyšela...."nový scénář katastrofického filmu USA napsal... a začne se natáčet v Hollywoodu letos v zimě..." Nic takového se ale nestalo. ...dnes ráno narazila dvě letadla...hasiči...trosky...mrtví... úmyslně... teroristický čin.... Nic z toho nechápu, nechci. Nechci tomu rozumět. Obyčejní lidé stejně jako ve válkách...


Tak uháním domů a stále stejné zprávy z rádia. Nic se nemění. Už se změnilo. Strašné, po těle mi přechází mráz.
Doma běží televize s obrázky, děti se ptají a nedokážu reagovat jinak než slzami beznaděje. Od teď už kdykoliv a bez varování! Je to vůbec možné? Je to jen odplata lidí, kteří nesouhlasí s vůlí moci a nedokáží se jí postavit jinak? Proč?

 

A co vy? Vzpomínáte? A co pro vás 11. září znamená?

Zdroj fotografie: encyclopedia.laborlawtalk.com



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Martina Bittnerová - 11.9.2006 - 15:06

11. září je pro mě zvláštní datum. Pamatuju si,jak moje kamarádka,co na toto datum slavila narozeniny, nadávala, že jí tím úplně zošklivili teroristé tento den. A že kdo to má pak slavit. Loni krátce po svých třicetinách zemřela. Pro změnu v předvečer mých třicátin, takže jsem se to dozvěděla přesně v den mých narozenin.
Myslím, že datum 11. září je nějak zakleté, protože právě se zmíněnou kamarádkou to šlo od toho data z mnoha důvodů z kopce...

Od: Jindřich Valenta - 12.9.2006 - 18:53

Zlom
11,září je pro mne naprosto jasným signálem,že opravdu my, západní civilizace nemůžem, i když bychom sebevíce měli, za každou cenu být v míru s islámem, který se opírá na naprosto nevzdělané, nemyté a hlavně bez svého názoru...ten mu do hlavy vryje právě ten -ISLAM- krásné mozky....

Od: Pavla Králová - 12.9.2006 - 20:42

ad jinřich valenta
..problém může být snad jedině v tom, že to samé si ony nemyté, nevzdělané..atp..osoby mohou myslet o nás...

problém vidím v neochotě se navzájem pochopit a respektovat se se všemi odlišnostmi. to pak logicky vede k nenávisti a jejím šíleným projevům. a nenávist je stará jako lidstvo samo. neexistuje jen zlo a jen dobro, jen černá a bílá...v každém z nás je kus ďábla a kus anděla...záleží na tom, kým se chceme stát víc...to, zda jsme se rozhodli správně, za nás nakonec stejně určí historie...

Od: honza graifenek - 18.9.2006 - 18:39

válka světů
Cítí se ohroženi Západem a hlavně USA. Mladí by mohli ochladnout ve víře a chtěli žít jinak. Tradiční svazky by se rozpadly, lidi by žili materialisticky sami pro sebe. To je rub západní demokracie, že nehledá štěstí ve své duši ale v penězích. Ideální prostředí pro globální ekonomiku, kdy ve svém důsledku nerozhodují národní zájmy a instituce, ale síla dolaru. Sebezáchovný střet dvou kultur vyhraje ta silnější, arabům zbyla jen partyzánská válka.

Od: Michaela Dvořáková - 25.9.2006 - 18:10

narozeniny
Vzhledem k tomu, ze jsem se taky v ten den narodila... ale je fakt, že v tomhle ohledu bych klidne to datum předělala, vzhledem k tomu, že vím, o třech lidech, co byli narozeni ve stejný den ...a už jsou mrtvý ...a neumřeli stářím..tak mě to děsí...je to nějaké zakleté datum...krom toho, to datum ma něco společného se španělskými oslavami na hoře Monserat, ale už nevím přesně, co se slavilo, ale snad to bylo pozitivní .... JEŠTĚ JEDNA VĚC: na druhou stranu SYMBOLIKA TOHOTO DATA se docela dle mého názoru přeceňuje..je jedno kdy to bylo ...ale jedno je jisté svět se nezměnil, to jen AMERIČANÉ ...NIKDY NEBYLI DO TE DOBY PORAZĚNI... A HRDÝ VELKÝ NÁROD PORÁŽKU NEUNESE....Ve světě se válčí stále. Lidé umírají ať už tam nebo tady ...akorát to nevysíla televize v přímých přenosech ... Nebezpečí potecionálního zničení světa lidmi je aktuální hrozba již několik let , ne - li desetiletích....v tom se nic nezmění, jen Američané si to vědomili až před pěti lety ..a za pět minut dvanáct ... krom toho Bushova politika..ale to je jiné téma...

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2856 s