Že toto onemocnění většinou vzniká u starších lidí, a to pozvolna a velmi nenápadně. Že prvními příznaky jsou změny osobnosti, nálady, poruchy paměti, ztráta schopnosti řešit běžné denní úkoly, zhoršená orientace v prostoru a čase a že později dochází ke ztrátě soběstačnosti a plné závislosti na okolí. Že prostředí, kde nemocný žije, by se nemělo měnit a v místnosti, kde se pohybuje, by měly být jasně a čitelně označeny všechny věci (jeho skříně, zásuvky, apod. ) Že podávání bylinných preparátů má smysl jen když je nemoc v začátcích, a následná volba léků je otázkou kvality zbytku pacientova života. Že spolehát se pouze na ně bychom ale neměli, protože léky chorobu jen zpomalují. Že významně pomáhají všechny druhy zábavy a koníčků jako jsou hry, zpívání, malování, tanec a vůbec vše, co pacienta baví a pomůže mu zpříjemnit život. Že velice důležitý pro nemocného je přístup okolí a přílišná tvrdost nebo výčitky mu škodí. Že nemocný nemá schopnosti normálního člověka, proto kritika jeho neschopnosti, výčitky, poučování, či podezírání z lenosti, nejsou namístě. Naopak laskavé jednání, klid a pozitivní přístup okolí pomáhají stabilizovat zdravotní stav nemocného. Za důležité se považuje vzdělávání a výchova těch, kteří s nemocným buď žijí, nebo jsou jeho placenými pečovateli. Až prý nastane doba, kdy chování pacienta bude natolik nezvladatelné, že by narušovalo chod rodiny, ve které nemocný žije, měl by být hospitalizován - zoufalství rodiny, vyhrocující se ve špatné zacházení s pacientem nebo naopak falešná hrdinství rodiny, vedou většinou k selhání.

Takže když to tak všechno shrneme, jediné, co můžeme proti této nemoci dělat, je prevence. Pozitivně myslet, vyvarovát se stresu, udržovat správnou životosprávu a doplňovat si neustále poznatky o této nemoci. Protože podle údajů OSN bude prý v roce 2025 touto nemocí trpět každý čtvrtý obyvatel Evropy starší než 60 let. A to je opravdu na pováženou.