Ale ona i trpělivost má své meze. Nejdřív to začíná domluvou, rodiče přivřou oko, potom druhé, nakonec obě dohromady a když by potřebovali přivřít ještě třetí, zjistí s úžasem, že není k dispozici. Tak začnou domlouvat. Dítě si myslí: Jen si mluv, jednou ti dech dojde. Ano. A dojdou i slova. Nejraději mám situace: „Běž se učit!“ Načež má dcera s opovržením odsekává: „Co se mám učit? Všechno umím!!!“ (Ty vykřičníky jsou důležité, tím nám totiž naše děti vlastně říkájí: Na rozdíl od tebe...). A druhý den: Kule jak vyšitá. Ale proč se rozčilovat, hlavní je, že všechno umí, ne? Proč by nám nějaká ta pětka měla trhat žíly. To naše děti očividně nechápou. Já sama to občas taky nechápu. Proč vlastně? Vždyť to není můj život, ale její. Nejsou to mé známky, ale její. Mohlo by mi to být jedno, mohla bych mávnout rukou a říct: „Dělej si, co chceš, je to tvoje věc...“

Mohla bych. Ale samozřejmě to neudělám. Prostě mi to nedá. Mrzí mě to, trápím se tím a domlouvám a domlouvám, posléze přejdu ke křiku a ještě později k zákazům a příkazům, které stejně nebudou akceptovány.

A kolikrát už jsem od svého manžela slyšela: „Kdybys jí jen jednou místo toho křiku jednu vrazila...“ Ano, jen jednou. A já pokaždé zas a znovu dceři vyhrožuju, že příště, příště docela určitě, ji už zmlátím, příště už „uvidí“ zač je toho loket, příště (po stopadesáté) ...

Ani zákazy nic nevyřeší. Neboť jednoho dne je stejně nutno je ukončit.

Domlouvání: K smíchu.

Co tedy zbývá? Snad skutečně jen ta rákoska? Ale už teď vím, že ono stejně nikdy žádné „příště“ nebude... Snad mi občas ujede ruka k jedné výstavní facce, tehdy, kdy slušnost mé dcery se kamsi vytrácí a ona se na mně utrhuje jako trhovkyně, řve na mně stylem: „Co si to ty vlastně dovoluješ?!“ tak, že mi povolí nervy a ruka se vymrští dřív, než si to stihnu uvědomit, než si vůbec stihnu uvědomit, jestli to skutečně chci, ale ono na tom většinou stejně nezáleží. Moje dcera totiž zřejmě mou reakci předvídá dřív, než já zaregistruji, že se něco děje a uhýbá, tak dovedně, že facka zdaleka není výstavní, dá se spíš s úspěchem pochybovat, zda to vůbec facka byla.

Tak nevím. Nechat to na nich? Nechat je, ať si dělají co chtějí? Ať kašlou na školu, na slušné chování, na úctu, na lásku, ať se zkrátka vykašlou na všechno, ale proč potom všechna ta snaha? Proč všechen ten povyk kolem miminka, proč tolik strachu, když nám dítě stůně, proč tolik obav, aby mu nikdo neublížil, aby bylo šťastné, aby mělo pocit, že je milováno, nejvíc na celém světě, že je nejkrásnější, nejhodnější, to nej nej nej vůbec?

A tak, i když si někdy v tom temném tunelu, kterému ti zasvěcení říkají puberta a já tvrdím, že je to šílenství, říkám, že se na to všechno vykašlu, že to vzdám, stejně nakonec zase přejdu k domlouvání, posléze se měnící v křik, zákazy, příkazy a vyhrožování...

Nemá to řešení. Mrzí mě to. Nespím a přemýšlím, kde jsem udělala chybu, co jsem udělala špatně, proč se moje děti někdy chovají jak se chovají a proč jindy udělají něco, čím mě přesvědčí, že ta snaha přece jen není tak úplně marná... Co se to s tím světem děje, že dětem už nezáleží na tom, že domů místo jedniček nosí pětky, že se nestydí, že je jim jedno, že na ně rodiče křičí, a že ti rodiče taky někdy pláčou, i když třebas jen tajně, v noci, aby to nikdo neviděl.

Chceme toho po nich moc? Byli jsme také takoví? A pokud ano, proč si to neumíme přiznat?

Copak už jsme opravdu tolik zestárli?

A i když to vypadá, že žádná další možnost, jak dětem přiblížit vzdělání, jak je naučit „učit se“, aniž by měly pocit, že je to jen nutnost, která je nudí, neexistuje, myslím, že je na nás, abychom ji našli. Doufám v to. A nepřestávám hledat.

Zdroj fotografie: svet.czsk.net