Kdysi jsem četla, že jedni manželé na Západě, aby uchránili děti od náporu informací zvenku, zrušili televizi a odnesli ji do sklepa. Po nějakém čase jim přece jen chyběla a tak, když děti usnuly, si ji občas přinesli. Tenkrát se mi jejich jednání zdálo absurdní.

Jedna moje příbuzná, nedávno, když ji děti dospívaly a nastávala doba rozhodování kam s nimi, také televizi doma zrušila. Během krátké doby se komunikace v rodině výrazně zlepšila a společné večery vyřešily do té doby zdánlivě neexistující problémy. Někdy jim, s podmínkou, že televize bude v šatně, povolila sledování vybraných pořadů. A tak je čas od času nacházela naskládané jako sardinky v šatně na karimatkách. Chybělo tam však pohodlí, proto se tam děti dlouho nezdržovaly. A protože času bylo nazbyt, začal starší syn muzicírovat a druhý malovat. Přitom oba úspěšně studují.

Nedávno jsem se zeptala přítele, kterému přijely děti na návštěvu, do jaké školy nastupuje jeho dospívající vnuk. Nevěděl. Nakonec z něho vylezlo, že celý víkend šla v bytě televize, od které se všichni, hlavně děti, stěží odtrhovali i k jídlu. Navíc si jeden z vnuků přivezl s sebou počítač, u kterého seděl od rána do večera. Na popovídání tak nezbyl čas.

Pracuji na počítači, elektronickou poštu využívám denně. Je to, uznávám, veliký pokrok. Pozor však, aby to, ve svém důsledku, nebyl krok zpátky.