Aral se rozkládá na hranicích Kazachstánu a Uzbekistánu. Donedávna to ještě bývalo sladkovodní jezero plné ryb a čtvrté největší jezero na světě, čítající téměř sedmdesát tisíc čtverečních kilometrů. Dávalo obživu rybářům i tisícům lidí pracujícím v průmyslu na zpracování ryb. Pak ale přišla léta padesátá.
V roce 1954 byl uveden do provozu nový sovětský projekt, který odvedl většinu vody z jediných dvou řek napájejících jezero, Amudarji a Syrdarji, na nově vybudované bavlnové plantáže. Tento projekt byl zaměřen pouze jednostranně na to, aby se dostalo práce tisícům lidí v okolí právě postavených vodních kanálů. Nepočítal už ale s ekologickými následky, jež tím pádem pro jezero a jeho daleké okolí vzniknou. Od té doby začala hladina jezera klesat a voda v něm i v říčních korytech řek vysychat. V důsledku nedostatečného zásobování jezera vodou jeho hladina poklesla mezi léty 1966 a 1993 o 16 metrů a neustále klesá. Dnes dosahuje zhruba poloviny své původní výšky, jen okolo 30 metrů. Pobřeží ustoupilo místy až o 150 kilometrů. Ve zmenšujícím se jezeře se zvýšila koncentrace soli natolik, že ryby vymřely a rybolovný průmysl byl uzavřen. Na vyprahlých místech se tím pádem utvořila obrovská slaniska, která prosolila půdu a tím ji zcela znehodnotila natolik, že je pro zemědělce dále nepoužitelná. O práci přišlo na 80 tisíc lidí. Navíc se sůl působením větrů dostává do ovzduší a v podobě slaných dešťů a mlh místním obyvatelům způsobuje četné dýchací potíže včetně tuberkulózy či anémie (chudokrevnosti), jejíž výskyt se v oblasti Aralu od roku 1980 zvýšil šestsetkrát.
Aralská ekologická katastrofa má však ještě dalekosáhlejší důsledky. Vysušení tak veliké oblasti, deset tisíc let zvyklé na přítomnost vody, negativně zasáhlo i středoasijské klima. To je teď mnohem sušší. Zimy jsou delší a chladnější a léta teplejší.

Dá se s tím něco dělat? Podle mnohých prognóz byl již prý byl překročen bod návratu a tedy s téměř stoprocentní jistotou se jezero v původní velikosti obnovit nepodaří. Dnes se vlády zemí, jichž se aralský problém bezprostředně týká (minimálně Kazachstán), snaží o záchranu alespoň toho, co z jezera zbylo. V důsledku úbytku vody se jezero rozdělilo na tři části: Malé moře na kazachstánském území, Východní mělkou část a Západní hlubokou část. Kazachové od roku 2003 stavějí obří hráz kolem Malého moře, aby zabránily jeho rychlému vysychání. Peníze na záchranu jim půjčila i Světová banka, celkově už bylo utraceno několik miliard dolarů, ale výsledky jsou nevalné.
Před necelým měsícem celou situaci navíc zkomplikoval Uzbekistán, který oznámil svůj záměr na Aralském jezeře těžit ropu a zemní plyn. Od dubna příštího roku by měly začít první seizmické průzkumy. Pokud prokáží přítomnost požadovaných surovin, mohlo by se – dle optimistických předpokladů – začít těžit již od roku 2010. Environmentalistům se záměr Uzbecké vlády nelíbí, protože riziko znečištění životního prostředí těžbou ropy vždy existuje.
Olej do ohně rovněž přilévají další dva státy, jimiž Amudarja protéká. Turkmenistán podle všeho hodlá vystavět umělé jezero o 150 kilometrech krychlových vody právě z Amudarji a výše položený Tádžikistán již s ruskou a íránskou pomocí buduje na témže toku dvě vodní elektrárny. Každý stát, jimiž Amudarja a Syrdarja protékají, se snaží z těchto vodních toků vytěžit maximum a nebere moc ohledy ani na potřeby států dále po proudu, ani na plýtvání vodou a z něho vyplývající ekologické důsledky.
Podle veškerých ukazatelů to vypadá, že Aralské jezero zanikne beze zbytku. Ani zmíněné záchranné projekty zbytků vodních ploch nejsou úspěšné a vysychání jezera probíhá mnohem rychleji, než se dlouhou dobu předpokládalo. Mnozí odborníci soudí, že do roku 2020 tak svět o kdysi sladkovodního giganta Asie přijde úplně.


zdroj fotografie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Aralsk%C3%A - 9_jezero -