Zvláštní pocit se dneska ve mně probudil. Když jsem se konečně zase po dlouhé době dostal ke knížce poezie.

Četl jsem takových knížek mnoho a rychle. Dřív nebo později se mi do mysli vetřelo cosi, co mě přivedlo jinam. Dál, k něčemu dalšímu, ale dál, daleko od poezie. Kouzelnou shodou okolností mi právě ony knížečky přinášejí inspiraci, nové myšlenky. Vyplouvají mi na povrch nečekané souvislosti a život mnou začíná znova proudit. Ale copak dosud neproudil? Byl jsem mrtvý, anebo jsem umíral? Asi, protože skutečně něco zde tehdy chybělo. Čokoláda, ani přísná disciplína a práce nic takového nahradit nedokázaly.

Dnes ráno jsem své kamarádce říkal, že jazyk básníků není pro každého. Ne každý pochopí a ne v každém se vzedmou tajuplné směsi pocitů, když mu či jí dám přečíst báseň, která mne právě nadchla. Jeden se mi vysměje, druhý zůstane prázdným a třetí se mnou odletí do kraje básníků. Demonstroval jsem to své kamarádce na jazyku vědců.

Obyčejný vědec mluví prázdnými slovy, snad aby mu druhý vědec porozuměl. Avšak tato redukce na vzájemné rozumové pochopení nejen nezaručuje jistotu pochopení, ale právě sebou nese až příliš veliké nebezpečí ztráty života. Totiž jeho obsahu - jeho barev a vůní. Tento jazyk znám až příliš dobře. Ve školách jím mluví a nudí své posluchače. Ne-li nudí, pak unavují. Oč víc pak vynikne člověk, jenž se vymyká našemu rozumu, jenž sebou přináší cosi víc. Sám sebe, nebo snad jakousi zbývající - a chybějící - část života?

„Zvláštním pocitem“ jsem nazval to, co se ve mně probudilo a přineslo mi potřebnou dávku jistoty vprostřed veškeré té nejistoty. Jistoty, jež mi dovoluje vyjít z řad normálního a tak trošku nudného. Spíše než „zvláštní“ je to ale cosi již zažitého a známého. Něco, co nutně už přijít muselo a něco, co mi říká: „Tak to má být.“ ikdyž rozum o tom značně pochyboval.

Ono vůbec „nuda“ je dosti pochybná. A vše „nudné“ též. Jak to, že se někteří s nudou již dlouho nesetakli, pokud vůbec? Není spíše nuda nedostetkem energie? A vše nudné tím, čemu se energie nedostává? Ta energie je pak vším jiným než nerozumným a logickým, plným fantazie, obraznosti a představivosti.

Některým z nás se to nutně jeví zcela opačně, neboť jejich svět už takový je, a naopak se jim nedostává oné rozumnosti a logičnosti. Většina z nás je ale odchována evropským způsobem myšlení, velice racionálním. A právě že tolik „velice“, tak sebou nese mnoho paradoxů a jeden veliký nedostatek celistvosti a krásy bytí.

A tak vám doporučuji, čtěte básně. - Mimo jiné zjistíte, že i ony jsou náramně logické. - Ale hlavně, básně jsou jednou z cest, jak v nás probudit uspané buňky. Jak v nich opět nechat proudit život.

Básně v životě jsou důležité stejně jako byliny v kuchyni. Měsíc na noční obloze. Jako zpívající ptáci na stromech v květu.

Zdroj fotografie: Klára Klepáčková.