Přestože se nejedná o žádnou novinku, byly napsány už před rokem 1993 a vyšly v časopise, působí velice aktuálně právě vzhledem k výše zmíněné ostražité neochotě vydávat své francouzsky psané romány (jeho český fanda si pak musí pomoci nelegálním překladem románu Totožnost, inu zlaté české ručičky slaví úspěch i na intelektuálním poli). V esejích se vše točí kolem morálního problému autorského práva. Do jaké míry je autor absolutním majitelem díla a kam až mohou překladatelé, režiséři a vydavatelé jít.

Kundera se podrobně zabývá vysvětlením pojmu romanopisec, procesem, v němž se z pisatele stává romanopisec. Za prvního označuje Cervantese, protože jeho román je jedinečný a neoddělitelný od imaginace jednoho jediného autora. Dílo se skutečně stává samotnou součástí autora. Velikost díla-románu se má konfrontovat a určovat na mnohem širším kontextu světovém, nikoli pouze v rámci národní literatury, nebo dokonce jen v měřítku autorova života. Opět se vrací ke kafkovskému Gartovi a snaží se říci, že čtenář má v románu hledat sám sebe, nikoli usilovně pátrat po intimnostech autora, a tím román devalvovat na hledání jednotlivých výkřiků z jeho soukromí. I když to bývá velice těžké, protože jak sám říká, dílo je od autora neoddělitelné. Tento rozpor, byť se může zdát vysoce filozofickým, umožňuje čtenáři hledat a nacházet v díle autobiografické prvky i tam, kde nejsou. I když se to Kunderovi pranic nelíbí, tak to často bývá. Spíš než sebe toužíme poznat autora. Další problém směruje k nakladatelům, kteří v honbě za senzací vydávají i ty věci, s nimiž by autor (jako např. Kafka, ale i mnozí další) za života nikdy nesouhlasil. Ať už se jedná o soukromou korespondenci či nepovedené, nedokonalé, škrtnuté, ale nezničené zápisy. Kundera považuje takové počínání téměř za hyenismus, zkrátka nepřípustné. Do jaké míry má být autor obnažen zveřejněním jím odložených, zavržených věcí? Jeví se to podobně, jako když se běžně vystavují skicy, náčrty, pomocné kresby načrtnuté pouze pro vlastní potřebu, mnohdy nedbalé, v rychlosti provedené? Poníží velké malířské dílo nebo naopak  autorovo hledání, možná i počáteční tápání, lidsky přiblíží? Kunderova odpověď je nekompromisně jednoznačná i v případě díla hudebního, kde líčí spor Stravinského s přítelem dirigentem Ansermetem, jenž hodlal upravit malou část partitury jeho Karetní hry. Po roztržce motivované právě autorským právem již přátelé nebyli. Kundera odsuzuje i takové změny, které bezesporu přispěly k lepšímu přijetí díla u diváků (Kovařovicovy úpravy Její pastorkyně).

Eseje představují hluboká brilantně napsaná zamyšlení a názory autora, nikoli kategorické imperativy pro všechny. Svými nekompromisními náhledy může autor vyvolat souhlas i odpor. Eseje by měly vést k zásadnímu zamyšlení, zda inovační interpretace stávajících děl (např. režie se bez vlastní invence neobejde) poškozuje autorská práva a do jaké míry je tedy morálně přípustná. U malířů se to zdá jednodušší, nikdo se neodváží vzít štětec a pozměnit úsměv Mony Lizy, literáti dopadají  podstatně hůř.

PS. Proč si český čtenář nemůže přečíst svého Kunderu, pane Kundero? Začne spor jako v 19. století - Ruchovci versus Lumírovci o kosmopolitnost a tím i dostupnost literatury? I když začíná se blýskat na lepší časy, kniha Nesnesitelná lehkost bytí v dohledné době vyjde česky v nakladatelsví Atlantis)

Milan Kundera: Nechovejte se tu jako doma, příteli (Kdo je to romanopisec, z knihy Opona, Gallimard 2005) a Nechovejte se tu jako doma, příteli, z knihy Zrazené testamenty, Gallimard 1993)

Vydalo nakladatelství Atlantis v roce 2006.



Zdroj fotografie: http://www.volny.cz/atlantis/