"Pýcha, pytel, pysk, netopýr, slepýš, pyl, kopyto, klopýtat, třpytit se, pykat, pýřit se, pýr... na Z tam něco je... Jo: Spytihněv!" rozzáří se mé dceři obličej nad tím, že na to vyzrála. Konečně!

Ale manžel její nadšení rázem uhasí. „Tak po V,“ vybízí ji. „To už jsem říkala!“ odmlouvá ona naštvaně. Manžel dost nepedagogicky rázně nařizuje: „Dělej a nekecej!“

"Vy, výt, vydra, výr, zvykat, žvýkat, výt... jo, to už jsem říkala... žvýkat, výskat... výskat... Co je po tom výskat? Tak znova: vy, výt, vydra, zvykat, žvýkat... výt, vy, vyžle... výt, vydra, povyk..." blekotá a zamotává se do toho čím dál víc.

„No počkej, jaký povyk udělám já!“ vyhrožuje manžel a dcera ho uplácí: „Teď po B, jo? Po B umím...“

"By, být... Ukaž, co tam je? Já už nevím... By, být, obyčej, bystrý... Já ti to řeknu znovu, jo? By, být... být... ne?"

„Řekni po M,“ nařizuje manžel. A já slyším jen dceřino poraženecké: „Ach jo... My, mýt, myslit, mýlit se... eh... my, mýt, myslit, hmyz, myš..."

„A jestlipak víš, co je to mys a co myš?“ zeptá se manžel. Dcera se vítězně usměje (konec mučení!): „Jasně, že vím! Myš je zvíře a mys je výhra!“

„Cože?!“

„Je to výhra v něčem, jak bylo mys 2003.“ Pracně zadržuji smích. Naštěstí mi nevidí do obličeje...

„Jenže to se píše s měkkým I a s dvěma S... Mys jako takový...“ manžel se odmlčí a já napjatě zbystřím pozornost. Copak se asi dozvíme? „No, ona ti to řekne maminka...“ vybruslí z toho manžel se ctí (takže se zase nic nedozvíme...).

"Teď po L: Slyšet, mlýn, blýskat se, polykat... slyšet, mlýn... jé... slyšet, mlýn, blýskat se, polykat... - Co tam máma píše?“

„Nesmysly, pokračuj!“

"Slyšet, mlýn, blýskat se, polykat, smýkat... jé, to vlastně ne... Takže: slyšet, mlýn, blýskat se, polykat, plynout, kopyto... Ne?..."

Tahle historka se odehrála téměř před třemi lety, ale dodnes se při vzpomínkách na ni usmívám. A nedávno se mi opět připomněla, to když jsem svého syna učila pro změnu anglická slovíčka. Deset minut jsem mu nepřetržitě opakovala, že „Já“ – rázně si bušíc do hrudi, se anglicky řekne „I“ (aj). Syn to po mně opakoval, deset minut jedno a totéž slovíčko, „Já“ je „I“ a po deseti minutách jsem v sobě sebrala odvahu (po dřívějších zkušenostech s pokusy naučit ho básničku, kde rým: „Otu žene zajíc“ už navždy změnil podobu a stal se z něj „otužený zajíc“) a zeptala se ho, jak se tedy anglicky řekne „Já“...

Pár okamžiků na mě tupě zíral a posléze prohlásil: „Jů“...

Zadržela jsem v sobě emoce, jenž chtěly bouchnout s náležitou razancí, ovládla se a dalších pět minut mu vtloukala do hlavy, že „Já“ se řekne „I“... Poté jsem se ho ostražitě zeptala, jak se tedy anglicky řekne „Já“.

Znovu se na mě zadíval s výrazem štvané zvěře, s myšlenkami zřejmě daleko od nás obou, a řekl: „Jů...“

Snad mě nikdo neosočí z týrání dětí (poněvadž v tom okamžiku jsem měla spíš pocit, že jde o týrání rodičů). V té chvíli mi zkrátka ruply pracně sešněrované nervy, vlepila jsem mu pohlavek, zaječela jsem něco v tom smyslu, že je idiot a že na tohle já nervy nemám... Nicméně jsem dobře věděla, že tím to nekončí, protože pokud ho to nenaučím já, nenaučí ho to nikdo. Takže po chvíli jsem vzala učebnici angličtiny znovu do ruky, ignorující nenáviděné „I“ a kupodivu, ostatní slovíčka se mi s různými pomůckami, jako že „Noc“ začíná na „N“ a „Night“ také, už povedlo syna naučit. Ovšem „I“ je dodnes náš společný nepřítel.

A když se ho někdy zeptám: „Honzíku, jak se anglicky řekne „Já?", dřív, než mi stihne odpovědět, ozve se z pokojíčku hlas mého nejmladšího, čerstvého prvňáčka, který vykřikne: „Aj!“


^{Zdroj fotografie: www.google.com, blog.lide.cz}