Jakmile trochu zaprší, stává se město lesem, v ulicích se totiž objeví klobouky všech druhů a barev a dají se do pohybu. Jako by se jindy plochá a neplodná dlažba stala půdou pro celé rojnice hub. Muchomůrky, bedly, růžovky, hřiby… pro ty odvážnější i lekníny. Stačí se rozhlédnout z okna prvního patra, aby člověk zpozoroval šediny města prokvétající nenadálou záplavou této flóry. Deštníky rostou chodcům přímo z dlaně, dodejme, jako houby po dešti.

Ovšem kromě nepopiratelné zdobnosti může deštník posloužit i v případech, kdy bychom ho potřebovat vůbec neměli. Jedná se o všechny přízně počasí, kdy se nám nad hlavou neodehrávají srážky dvou front a my tvrdíme, že „je hezky.“ Tehdy samozřejmě využijeme povětšinou deštníku zavřeného, anebo také – slunečníku, neboť i přílišnou přízeň slunce musíme umět odmítnout. A proč tedy s sebou tahat deštníky a jiné kryty, když zrovna neprší?

Za prvé – k zastřešení pocitu elegance. Kdo by si nespojil představu paraple s něčím vznešeným? Rokokové dámy a paní jím stíní svou křehkou noblesu i na vratké houpačce. Nad secesní rumraj lázeňských kolonád přečnívají rozkošná paraplíčka, o která dámy zvyšují své společenské sebevědomí. Anglický gentleman dá před paraplíčkem přednost decentně zavřenému deštníku, a vůbec jej neobtěžuje nosit svého druha v podpaždí, neboť sama ta možnost, že by ho mohl v případě klimatického zlomu rozevřít a skrýt pod ním dámu vyhnanou od houpačky, činí z něj na pohled bravurního, vždy připraveného muže.

Za druhé – zaštítění pocitu bezpečí. Deštník zakončený vražednou špicí, budí respekt i v rukou velmi vetché osoby a v případě pozdního dobíhání na flamendrák z Wilsonova nádraží přiměje namlsané pobudy zůstat ve stínech lesíka. Když cítíte, jak se nástroj houpá ve vaší ruce jako kord a vidíte, jak jeho vražedná jehlice rozráží šero půlnočního Sherwoodu, vaše sebevědomí samozřejmě naroste až do pocitu mušketýra bez vlastního přičinění. A také - kdo se necítí jistě na vlastních nohou, může protáhlý deštník použít namísto hůlky.

Za třetí – plachta, aneb příslušenství k vodě. Zní to romanticky a velmi lákavě nejen pro tu škodolibou vzpomínku na léto. Za deštivých toulek jste jistě poznali, jak citlivě deštník (otevřený) reaguje na větrné podněty, až se vám zdálo, že jste mu rukojetí nevládli vy, ale že on pěkně mává s vámi. Jde o velkou nepříjemnost, jež vám hrozí nastuzením a drátovanému druhovi zase ischiasem. Ovšem vy oba můžete v létě u vody využít vzdušný živel i ve svůj prospěch. Odražte od písečných břehů s plavidlem, které obvykle poháníte vesly, v horším případě holýma rukama. Díky deštníku budete moci obtížný manuální pohon nahradit plachtou. Sám jsem vynález prověřil na svém nafukovacím člunku nazvaným bezelstně Delfínek a patent se osvědčil – vítr se mnou i s deštníkem vydatně cloumal a zrejdil se mnou rybník křížem krážem, aniž jsem nemusel hnout prstem. Na kvalitě mého zážitku nic nemění skutečnost, že jsem po triumfálním přeplutí deštník utopil v hlubině a že za to následoval jeden z nejbolestivějších výprasků mého dětství. Nehnul jsem totiž pro záchranu rodinné pamětihodnosti prstem…

Za čtvrté a nakonec – neobyčejně dobře se na něj zapomíná, doslova slouží jako nevděčný hromosvod vaší sklerózy; ať jej zanecháte napospas kdekoli - ve škole, v zaměstnání, v bance, na úřadě, ve vlaku – všude jej můžete bez kousku soucitu opustit a vzpomenout si pozdě. Slzy vzteku už žádný deštník nebere.

Deštníky a jiná paraplata nás věrně provázejí na životní poutích, nastavují za nás kůži vodním živlům, schytávají za nás kartáčovou palbu slunečního záření a vůbec nás všemožně kryjí, jsou to naše přenosné štíty. Poté, co jsem bezcitně opustil svého kamaráda do deště, přeji si jen, aby přišel do pečlivých rukou a v touze po pokání na vás i na šťastného majitele mého ztracence apeluji: Važme si deštníků, i když právě neprší!

Zdroj obrázku: www.golfi.cz