Kolují o tobě pověsti, že tě ve škole znali jen s knihou na klíně. Jsi takový ten náruživý čtenář, co jde s knihou do autobusu, na toaletu, spí s ní, jí s ní, takřka zapomíná žít?

Obávám se, že tak nějak to je. Ačkoliv žiju docela uspěchaně a na čtení mám čím dál méně času, neznamená to, že bych si ho nedokázala najít. Na to abych šidila domácnost, jsem příliš velká perfekcionistka, děti také šidit nedokážu, protože čas ubíhá rychleji, než bych si byla přála - a tak šidím sebe. Místo abych se v klidu nasnídala, hltám rozečtenou knihu a ani si neuvědomuju, že jím a co. A místo, abych si večer šla dřív lehnout a naspala můj věčný spánkový deficit, čtu a čtu a čtu a pak si s hrůzou uvědomím, že opět udeřila hodina duchů a ráno mi bude moje rozlámané, nevyspalé tělo spílat. Jinak moje já by se dalo charakterizovat tak, že pokud budu mít dostatek času, najednou zjišťuji, že mě vlastně nic neláká, nic nebaví a tudíž se jen tak poflakuji od ničeho k ničemu. Ale když nevím, kam dřív skočit, když jsou na krku například Vánoce se vším tím blázněním okolo, pečením, úklidem, apod., to by se mi to četlo, to bych nejraději seděla u počítače a psala nebo dělala výtah z dějin, vyšívala, zkrátka všechno najednou... Zkrátka trochu cvok, trochu snílek, trochu nepraktický romantik.

Přiznáváš se tedy dobrovolně k tomu, že jsi romantik?

Já jsem nepoučitelný, nevyléčitelný a zřejmě i dost naivní romantik, protože pořád ještě věřím v lidi, pořád ještě doufám, že pochopí, v čem vlastně život spočívá, že to není v té touze po úspěchu, penězích, třetí vile... Že si zbůhdarma přestanou ubližovat jen proto, že se jim zrovna chce někomu ublížit. Kdyby se lidé k sobě začali chovat líp, měli by to v životě jednodušší. Nikdy jsem nedokázala pochopit závist nebo potřebu ranit, čímž netvrdím, že jsem se v životě nikdy nevztekala. To se ví, že i já vypěním, zvláště kvůli malichernostem (vždycky jsou to malichernosti). Ale lituju toho.

Když sama tak hodně čteš, daří se ti vést ke čtení své děti?

Děti vedu k lásce ke knihám. Odmalička jim čtu leporela, pohádky, příběhy. U dcery a nejmladšího syna se mi to daří, ten prostřední je jiný. Už jako malý netrpělivě otáčel stránky dřív, než jsem stihla přečíst text, zajímaly ho jen obrázky. Hrne se od jedné činnosti ke druhé, pořád musí být zaměstnaný, jinak vymýšlí blbiny a čtení bohužel jeho přiliš horečnou povahu nedokáže udržet. Proto mě potěšilo, když jsem mu koupila první díl Letopisů Narnie, že ho dokázal přečíst celý.
Dcera jako malá knížky hltala, ovšem pak přišel útlum a dva tři roky jsem s lítostí sledovala, jak ji čtení baví čím dál méně. Minulý rok jsem však nastolila nová pravidla: „Chceš se dívat na televizi? Ano, ale nejdříve přečteš alespoň jednu kapitolu...“ Zprvu se cítila uražená, ale nakonec zjistila, že ji to vlastně baví a já s potěšením konstatuju, že momentálně přečte až 50 knížek za rok, což mě v jejím věku těší.
No a nejmladší, ten knihy miluje stejně jako dcera, když byla malá. Čtu mu každý večer a vždycky ze mě vymámí něco navíc. Tyhle chvíle si užívám. Je mi jasné, že dřív nebo později skončí, a proto se snažím zapamatovat si je navždy, neboť čas se nikdy nevrací zpátky, vždycky postupuje pouze vpřed, jako nelítostný bojovník za svá práva. A nikdy neprohrává.
Prohrávají jenom lidé.


Všechno, co děláš, nějak souvisí s knihami. Tvým koníčkem se stalo psaní, tvým zaměstnavatelem knihovna. Co kdyby knihy zítra přestaly existovat, k jakému koníčku a zaměstnání by ses upnula?

To bych asi nepřežila, kdyby knihy přestaly existovat... No, to trošku přeháním, ale neumím si to představit, protože se dá říct, že všechny mé koníčky nějak souvisí s knihami, s literaturou vůbec, se psaním. Baví mě dějiny, dokud jsem na to měla čas, dělala jsem výtahy z anglických a českých dějin, sepsala si antické božstvo... Vydávala jsem vlastní časopis pro známé a přátele, pokouším se prorazit v psaní poezie i prózy...
Dřív jsem hodně vyšívala, ale to je spíš činnost, která člověka uklidňuje, může při ní přemýšlet o věcech, na které jindy nemá ve svých myšlenkách čas. Teď, když už nevyšívám, takhle přemýšlím například u žehlení, neboť jsem flink, žehlení odkládám tak dlouho, až nakonec není co nosit a tudíž není zbytí... No a pak u něj trávím několik hodin v kuse. Dříve jsem žehlívala po nocích, teď už na to nemám tolik energie, takže to většinou kolem půlnoci „vzdám“... Ale přemýšlí se mi hezky. Všichni už spí, já si pouštím hudbu, tiše si žehlím a přemýšlím...
Tím jsem ale neodpověděla na otázku. Zřejmě bych se upnula k cestování, protože to je další z mých velkých zájmů, kterým nemůžu odolat. Jakmile přijde jaro, začíná se mi zdát o tom, jak podnikáme výlety na různé hrady, zříceniny, rozhledny... Děti jsou odmalička zvyklé hodně toho s námi procourat a nachodit, protože nemáme auto a tudíž všechny naše výlety spojené s cestováním vlakem. Protože nejbližší nádraží od našeho bydliště se nachází téměř 2 kilometry, o pohyb nemáme nouzi. A povolání? Svého času jsem přemýšlela o tom, že by mě bavilo učit děti, ty nejmenší, prvňáčky.

Vím, že sis léta přála stát se knihovnicí. Splnilo se ti to. Stejně tak sis přála vydat knihu, i to se ti splnilo. O čem tato kniha pojednává?

Kniha se jmenuje „Anna a tři králové“ a pojednává o mladých lidech, o partě přátel, kteří mezi sebou uzavřou pochybnou sázku a za každou cenu se snaží vyhrát. Neuvědomují si, že v sázce jsou nejen jejich city a když nakonec zaplatí cenou nejvyšší, životem, otřese to jejich dosud lehkomyslným životem a donutí je to k zamyšlení.

Myslíš si, že když člověk jde za svým snem, když je dost trpělivý a nepolevuje, musí se mu pak jeho sen splnit? (Protože se zdá, že u tebe to tak funguje.)

To opravdu nevím. Já jsem si v životě přála vždycky tři věci: Být knihovnicí, prosadit se jako spisovatelka a mít tři děti (nebo i víc...). Je pravda, že se mi to nakonec všechno splnilo, ačkoli i když jsem se k té naději (že se to splní) upnula, nikdy jsem se jí tak docela nepoddala, a to zejména co se týče vydání knihy – tomu jsem nedokázala nikdy úplně věřit, že se podaří. Snažila jsem se zkrátka stát nohama pevně na zemi, ale přitom jsem se svého snu nevzdávala, pracovala jsem na něm, ačkoli někdy to bylo těžké a ve mně občas zahlodal červíček pochybností a chuti všeho nechat...

Ve tvém životě hrají kromě knih a dětí svou důležitou roli také kočky. Ale ani v jednom případě nejsi žádný troškař.... Držíš se ve všem hesla: "Když už, tak pořádně"? (Vypočítej nám, kolik čeho máš.)

No jasně, že jo! Miluju knihy a mám ráda kočky, ale děti, děti jsou v mém životě to nejdůležitější, to, co ho utváří a bez nichž by vůbec neměl smysl. I když jsem z nich někdy šíleně unavená, i když se stane, že mě něčím raní, zklamou, že jim chvílemi nerozumím, že jim sama nějakým špatně řečeným slovem nebo činem ublížím, přes to všechno bych neměnila. Jsou moje ( i když jen na chvíli a vlastně ne tak docela, protože už v okamžiku prvního nadechnutí patří jen samy sobě) a tráví se mnou svůj čas a já jsem šťastná, že mi osud pos¨kytl tu možnost, doprovázet je kousek cesty životem a radovat se z jejich úsměvů, objetí a něhy. A protože bych nikdy nedokázala mít pouze jedno dítě a zároveň jsem se chtěla vyhnout tehdejšímu klišé mít dvě, tak mám děti tři. Oficiálně. Jinak u nás v domě se přes den počet dětí běžně pohybuje od tří do osmi... Plus mínus.
Kočky v mém životě také hrají velkou roli, protože vztah k nim mám už od dětství, vždycky jsem mívala kotě, o které jsem se starala. No a momentálně naše rodina funguje jako tzv. sběrný tábor. Našli jste kotě? Potřebujete se zbavit křečka? Hurá s nimi k Zadinovým! Takže nyní máme tři křečky, jednoho zakrslého králíka, kočku a dva nalezené kocoury.
No a přesný počet knih ti tak přesně nepovím, něco kolem 450 odhaduji. Ono se to mění, sem tam něco rozdám, sem tam něco přikoupím nebo dostanu... Má úchylka je v tom, že když mě nějaká kniha osloví, když mě takříkajíc „dostane“, tak ji prostě „musím“ mít... I kdybych už neměla čas se k ní vracet, tak se alespoň kochám pohledem na ni a vzpomínám, čím mě uchvátila.

Musím na tebe prozradit, že mě pokaždé překvapíš tím, kolik znáš nazpaměť veršů nebo že jsi schopná rozlišit dílo a autora. Myslíš, že je to proto, že jsi poezii tak často četla, nebo protože máš na básně nějakou výjimečnou paměť?

Já mám paměť na všechno, co se týče knih, autorů, děje, vše nezávisle na tom, jestli jsem to sama četla nebo o ní jen slyšela. Pokud kniha opravdu „stojí za to“, pamatuju si ji ještě po letech se všemi podrobnostmi, i s tím, kdo ji napsal. Jen pokud se jedná o oddechovou literaturu, tzv. ženské romány (ano, přiznávám, i těch jsem pár přečetla), po čase zjišťuji, že si nevybavím ani o čem byly, natož pak, jak se jmenovala hlavní hrdinka... A to mě přesvědčuje o tom, že jsou určené opravdu k tomu "vypnout a relaxovat". Pokud nám kniha má něco dát, zpravidla je náročnější na čtení i na to, abychom ji pochopili. Ale o to větší dojem do nás nesmazatelně vyryje.

Poezie je také součástí tvé tvorby. Kolik básní jsi vytvořila a bylo tvé první literární dílo báseň nebo povídka?

Básní jsem napsala asi 150, ale to neznamená, že všechny stojí za to, aby někoho uchvátily... Jenže já se jich tak nějak nedokážu zbavit, svým způsobem zobrazují něco z mého „já“, jsou se mnou spojené, vyjdadřují pocity, i když třeba i takové, které teď, po letech, už vlastně necítím nebo bych je vyjádřila jinak. A první věcí, kterou jsem kdy napsala s úmyslem „něco vytvořit“, byla skutečně básnička. Dodnes nezapomenu, že mě k ní inspirovala soutěž v tehdejším časopise pro děti „Ohníček“.

RADČINY NEJ:

Nejoblíbenější film: Sedím na konári a je mi dobre

Nejoblíbenější drink: hoooodně slabé kafe se spoustou cukru a smetanou

Nejoblíbenější barva: fialová

Nejoblíbenější divadelní hra: cokoli od Shakespeara

Nejoblíbenější kniha: to se těžko určuje, mám NEJ spisovatele (Simmel, Frýbová, Marquez, Irving, Erskinová atd.), ale pokud tedy kniha, tak Malý princ

Nejoblíbenější televizní pořad: na televizi se už téměř nedívám, ale svého času se mi dost líbil "Krok za krokem"

^{Fotografie: Renata &Sindelářová}