Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 7.12.2019, svátek má Ambrož a Benjamín 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Hororové rozsvícení vánočního stromu

05.12.2006   Michaela Wilhelmová   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Citový report o tom, kterak jsem se, v blahé nevědomosti, dostala na velkou pražskou událost těchto zimních dní – slavnostní rozsvícení stromu na Staroměstském náměstí. Také se dozvíte, proč se nechci v následujících několika měsících tulit.

2. prosince, 17:55, Staroměstské náměstí. Bloumám okolními uličkami a říkám si, jak nezvykle vysoký je počet lidí, kteří se tudy ubírají na nedaleké náměstí k orloji. Sebekriticky se musím přiznat, že informaci o rozsvěcování stromu na výše zmíněném náměstí jsem nezaznamenala. Anebo hned vypustila, jako něco, kam se určitě nepůjdu podívat. Nemohla jsem tušit, že telefonát kamarádky, která nenadále dorazila do Prahy, všechno změní.
„Sraz si dáme v 18h před tím domem, co má Saudek výstavu,“ navrhla. A já hloupá souhlasila.

Před orlojem se tvořily rozsáhlé skupiny lidí, mezi kterými bylo těžké manévrovat. Snad poslední opravdu volná cesta vedla přímo pod věží. V posměšném kostlivcově cinkání jsem si prorazila cestu do středu náměstí. Nad hlavami lidí jsem se rozhlédla, abych si to v zápětí zamířila směrem k nedalekému muzeu, před kterým jsem měla být vřele očekávána. Zbývalo mi na těch sto metrů pár minut, aby se můj příchod nedal počítat coby zpozdilý.

Mezi stánky byla již hlava na hlavě. Neměla jsem tušení, odkud se tolik lidí bere. Celistvá masa otočená ku velikému, stříbrně laděnému stromu, mezi sebou nenechávala sebemenší skulinku. Přistoupila jsem blíž k davu. Narůstal jako dobře živené Páralovo mnohozvíře. Musím jít okolo, zadem, menšíma uličkami, blesklo mi hlavou. Rychle jsem se otočila a pádila směrem k Pařížské ulici. Kruh se uzavíral. Neprostupné moře lidským těl nedávalo sebemenší šanci proniknout ven. Zmateně jsem těkala pohledem z jedné strany na druhou. Kolem mě se ještě dalo projít, ale na každé straně, o pár metrů dál, bylo k nehnutí. Však se protlačíš, horší než metro ve špičce to už nebude…

Bylo. Zvolením taktiky: Vycouváním zpět! jsem se prodrala na původní místo s výhledem na svůj cíl. Průchod zcela nemožný. Vměstnala jsem se se do davu. Však na festivalech se dalo pod pódiem taky protlačit. Musí to jít i tady. Poslední místa, kde se z ptačí perspektivy dala zahlédnout dlažba Staroměstského náměstí, mizela pod nesčetnými podrážkami bot. Na mysli mi vytanulo, zdali nemám klaustrofobicko-sociální fobii. Z každé strany se na mě lepil cizí člověk. Davem se ke mně, jakoby z dálky, ozývala řada radostných výkřiků. Strom vzplanul v záplavě stříbra, dal vyniknout své kráse a masa řičela radostí. Pět minut. To by stačilo, teď půjdeme všichni domů, ty za kamarádkou, žvatlal hlásek v mém podvědomí.

Myšlenka to byla rozumná, však se k jejímu splnění odhodlala řada dalších lidí. Bohužel, zrovna těch, kteří stáli u stromu nejblíže. Okrajoví se rozhodli naopak ke stříbrnému gigantu přiblížit. Ti z vás, kteří cestují v přecpané MHD vědí své. I já vím své. Totiž toliko, že lis, ve kterém se ocitla prostřední řada, stlačována lidmi toužícími po odchodu z jedné strany, a stromkochtivci ze strany druhé, se ani zdaleka nedal s vyjížďkou MHD srovnat. Úzkostně jsem tiskla kabelku a snažila se zůstat pevně na nohou pokaždé, když přišla tlaková vlna z té či oné strany. Bylo nad mé pochopení, jak mohla celá situace nastat. Kolem nadávaly maminky dětí, jejichž potomkům v každém okamžiku hrozilo ušlapání. Chvíli byl pres takový, že pouhé nadechnutí stálo mohutné úsilí. Potácela jsem se mezi smíchem a hysterií. Pokud někdo upadne, masa ho semele jako kus hovězího.

Nedaleko se utvořila v jednolitém moři lidí velká skulina. Neuvěřitelné. Zároveň se začalo celé to moře vlnit a hýbat, jeden pruh směrem k Náměstí republiky, druhý k orloji. Kdo chtěl jinam, měl smůlu. Vlna ho smetla sebou. Zmíněná skulinka nemizela a z dálky se rozléhal jekot houkačky. Tlačenice měla své oběti. Přes záda mi přejela ledová ruka mrazu.

Na Příkopech se masa rozlila všemožnými směry, konečně, kam každý chtěl. Úlevně jsem oddychla, po půl hodině jsem nesdílela svůj metr čtvereční s dalšími pěti osobami. Lidského kontaktu jsem už měla až nad hlavu. Samotná představa, že by po pobytu v lidském lisu mohlo následovat nějaké další objímání, mi zvedla žaludek.

Kamarádka čekala u Stavovského divadla. Naštěstí se jí nepodařilo na náměstí protlačit. Ten den to bylo poprvé, co mi přejití Staroměstského náměstí trvalo 35 minut.

fotografie převzata (v tlačenici se nedal ani vytáhnout mobil, natož fotoaparát) z http://www.e-photobank.net



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Pavla Králová - 5.12.2006 - 20:59

Přiznám se, že jsem ten typ člověka, co si v davech libuje..láká mě představa přeplněných ulic New Yorku s tisícihlavými dvay, spěchajícími do práce. Po Tvém líčení ale musím uznat, že čeho je moc, toho je příliš. Taky potřebuju svůj osobní "metr čtvereční štěstí" :-)

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.239 s