Činnost zvaná bez obalu kouření bývá kromě vařících se hrnců, továrenských komínů a pasáckých ohníčků spojována obvykle s obyčejnou cigaretou. A cigareta obyčejně bývá spjata s ležérním sevřením prstů do vítězného „V“ a svým druhým koncem rovněž s dýchacími cestami člověka, jenž s rozkošnicky přimhouřenýma očima ukrajuje z ní i ze sebe život. Za starých časů, kdy metro a módu razili britští gentlemani byla tato póza znakem elegance, ale jak to bývá, novinka, jíž se ujme masový spotřebitel, brzy zevšední a tím nechá vystoupit i svým záporným stránkám. Cigarety v Evropě natolik zlidověly, že se z nich jakékoli znaky elegantní výstřednosti doslova vykouřily. Přízemnost aktu kouření přilíš nepovzneslo ani to, když se do dříve maskulinní záliby s emancipační vervou pustily i ženy; dle mého soudu tím pouze ony samotné zhrubly.

Cigareta se stala spotřebním zbožím odbývaným po milionech na výrobních pásech; podléhajíc takto potřebám automatizace ztratila dřívější umně zaoblené linie. Stalo se z ní rychlopalné vyžle na jedno použití, jakých jsme museli vídat v podobě odhozených špačků ve škarpě celá hejna. Tradiční oranžovo-bílá kombinace na těle českých kusovek pak přímo vyvolávala dojem nemocnosti a subtilní bledosti. Navzdory těmto nikterak půvabným rysům se celé davy bez rozdílu věku, movitosti a pohlaví pro kouření zapálily a brzy se sociálními kanály rozšířil nový druh: Kuřák. Nebylo možné představit si strohé inzeráty, aniž by se v nich zájemce o lásku přiznal ke kuřáckému statutu. Dalo by se mluvit o jistém kastování dle náruživosti - objevovali se kuřáci příležitostní, průměrní, ale i tací, kteří více dýmali než dýchali. Těžko říci, kdo měl navrch, ale výsledný obrázek se jevil nepopiratelně - téměř na každém rohu postával člověk jen tak mezi řečí vyfukující svá oblaka pohody. Člověk se svou cigaretou rostl a srostl, žil s ní, dýchal s ní, líbal se s ní, krátil si s ní dlouhou chvíli svého nelehkého života. Jeho nejběžnější denní úkony byly podkládány tlumivou kulisou uklidňující modře. Závislost na kouření tak vyšlehla i odnož závislosti na sirkách a jiných podpalovačích. Otázka „nemáš oheň?“ vyznačovala jednu z nejčastějších komunikačních situací. Došlo k dojemné orální symbióze člověka a živlu – oheň opustil roli strážného plamene a od vchodů jeskyň, forten hradů a krbových roštů se přemístil do plic, kam jsme jej počali vtahovat pro samu potěchu… Až posud to zní idylicky, dokud se svými námitkami nevystoupí povolaný lékař – stop! nelekejte se, nebudu vás obtěžovat varováním, nepocházím od ministerstva zdravotnictví a stejně soudím, že si z výstražných štítků pořádáte sbírku a mě stejně žádné nové originální varování nenapadá. Raději sáhnu po jednom přijatelnějším kontranešvaru.

Cigaretě se totiž v závoji pekelně aromatického dýmu zjevila silná konkurence těžící z vlastností živlu vláčnějšího než oheň. Ano, zapředu řeč o vodní dýmce. V porovnání s cigaretou se v našich končinách dosud jedná spíše o exotický zjev. Prapředky vodní dýmky bychom našli v Indii, kde jí říkali hookah, odtud se pak před 500 lety rozšířila přes Turecko (zde narghile), paprskovitě do Sýrie a Libanonu a dále do severní Afriky (zde pojmenována shisha a takto ji známe i z menu našich čajoven). Nástup její popularity v Evropě na přelomu 19. a 20.století zadržel právě vzmach cigaret, ale „vodnice“ si v polovině minulého století přeci jen prorazila cestu nikotinovým oblakem a její figura téměř barokní začala okupovat stoly evropských pohostinství. U nás její častější výskyt můžeme zaznamenat s rozkvětem nejrůznějších orientálních podniků, etno-barů a čajoven. Zvláště díky experimentů chtivé mládeži se častým užíváním zbavila pelu cizoty a nevšednosti. Důvod se zdá nad kouř jasný – „vodnice“ poskytují průchodnější záminku ke sdružování se.

Celkové kouzlo, obestírající vodní dýmku, jí v mnohém dodává vrchu nad nikotinovým protějškem. S cigaretou si já osobně vždy spojuji nervozitu, tělesný třas, nezdravou lačnost, poklesek proti kultuře a také rychlé odbytí toho, co se má užít. Je spíše záležitostí spěchu, lépe přiléhá životnímu tepu a pracovnímu tempu nejmodernější doby. Cigaretu si můžete dopřát na stojáka, i když vás na bedrech tlačí čas a kolikrát i ve vzácných a leckdy i pokoutně ukořistěných chvílích mezi pracovním nasazením. „Stihneme aspoň jednu!“ slyšeli jste možná někdy pracanta během náročné směny. A stihnout ji mohli. Zážeh cigarety je věcí několika nacvičených hmatů, obsahujících v sobě jistou virtuozitu. Několik svižných pohybů ruky postačí k rychlému vyklovnutí kusu z krabičky a jeho zasazení do úst, druhé kolo slouží k vytažení sirky, bleskovému škrtnutí a úlevnému podpálení špičky. Naproti tomu se čtyřdílnou aparaturou vodní dýmky žádnou takovou „rychlovku“ nespácháte. Tělo, korunka a hadice, nezbytné součásti jejího dýchacího ústrojí si říkají o více času a péče. Zbrklost ani nedočkavost vodnice neodmění. Každý krok při její přípravě volá po pečlivosti. Pěchování tabáků, usazení uhlíku na alobal, ucpání ventilu, výměna vody… Nic pro toho, kdo má naspěch. Můžete to považovat za nepraktické, ale já v tom spatřuji zvláštní kouzlo, které z vodní dýmky činí příjemnou brzdu životního běhu nejen uprostřed týdne. A nalezl bych spoustu kladů, ve kterých by obstála nad běžnou cigaretou: Obdivuji vodnici, protože neuspokojí pouze chuť, ale zaměstnává všechny smysly, včetně estetického - cigarety se stěží vymaní ze své povinné tenkosti; tělo vodnice stejně jako fajfka se může samo o sobě stát úrodným polem k uměleckému zvelebení, takže i po vysazení z provozu se může proměnit v užité umění a zdobit vaší polici. Takto větší vodnice často připomínají v čínskou vázu a jejich korunka tělo Venušino. Sluchový dojem rovněž stojí za zmínku – zatímco u cigarety neuslyšíme ani popel, vodnice odpovídá na vaše aromatické nádechy roztomilým bubláním a navozuje nám pocit, jako by vaší zásluhou vděčně vrněla, jako kočka česána vaším dechem. Zatímco cigareta ustrnula na nikotinu; do korunky vodnice můžete cpát podle stavu mysli a odvahy desítkami rozličných příchutí – mango, lékořice, káva, coca-cola… Přitom náhle zjišťujete, kolik substancí, dříve vídaných v úplně jiných skupenstvích, lze nadrtit do tabákových listů… Vodnice si udržuje jistou důstojnost – patrně ji nezahodíte po prvním použití a její nedopalky nebudete po stovkách zašlapávat mezi dlaždice chodníků – beztak byste si zle pořezali chodidlo! Dále, vodnice se chová jako společenský tvor, vystupuje v roli mazlíčka, kterého si shromážděná sešlost postupně předává z ruky do ruky a všemožně ho hladí a hýčká a ani poté, co se rozejde, nevrhne ho mezi staré harampádí, ale přichystá jej pro další návštěvu. Vodnice vás naučí dělit se o kuřivo s ostatními a vám nic jiného ani nezbývá; kdybyste si troufli vdechovat rozkoš sami za všechny, byla by to na jednoho koňská dávka - brzy byste padli v zasloužených mátohách! A ještě k její společenské úloze - příprava vodnice se podobá rituálu, k oddychové předehře před nádechem rozkoše. S láskou vyčarovaný dým, jakkoli rozptylný a rozkladný, rozhodně podněcuje k utužení přátelských vazeb mezi vodními kuřáky. V mých očích tato bublající čadivá novinka na celé čáře přebíjí cigaretu a to i přesto, že za jedno kuřácké posezení s vodní dýmkou zaplatím více než za celou krabičku noblesních cigaret. Ale v tom se pochopitelně odráží daň za větší kultivovanost a míru svátečnosti vkládané do samé podstaty vodní dýmky.

Na závěr všechnu předchozí chválu překazím jednou znechucující připomínkou - i toto sličné vykuřovadlo škodí našemu zdraví a varovným pozdravům od ministerstva zdravotnictví se při jejich užívání nevyhneme. Ke svému oblíbenému tabáku bych alespoň pro zlehčení okolností přidal nápis, jakým by se cigareta samozřejmě nemohla pochlubit: „Kouření vodní dýmky způsobuje velmi těsné sdružování lidí ve vašem okolí.“

Zdroj fotografie: universaluv.com