To vše jsou veřejné normy chování pro naši mládež. Pak ještě vzory různých „celebrit“ a morální neštěstí je hotovo. Velmi se mi líbí Renčíkův kreslený vtip: „Redaktor se vyptává na venkově pamětníků. Je mu odpovězeno. Jo, panáčku, poslední slušný a poctivý člověk zemřel kolem roku 1569.“

Tane mi na mysli posměšný pojem Husákovy děti. V té době jsem uzavíral manželství a bylo normální, že jsme si s manželkou přáli dvě děti. Život byl takový, jaký v té době byl nebo mohl být. Mimo jiné tyto děti narozené v sedmdesátých letech dnes zachraňují neutěšenou situaci vymírání národa, která je u nás jedna z nejhorších v Evropě. Ve státě, kde spousta mladých lidí už považuje manželství za zastaralou instituci a na deset uzavřených se osm manželství rozvádí. Co je tedy vlastně základem státu? Rodina? Jaká? Jaké je zázemí dětí, jež jsou největší obětí tohoto stavu? Během své pedagogické praxe jsem se setkal s mnoha lidmi a poznal mnoho osudů. V několika případech rozvody pokračují již tři generace. Dokonce i škola velmi často dělala pro studenty v jejich osobním životě víc než jejich rodiče a dala jim do života lepší vlastnosti a schopnosti než rodina.

Myslím, že jediné řešení je ve zlepšení vztahů lidí. Všech! Každý se může podílet. Věřím, že uvedený vtip nebude platit obecně. A krédem životního štěstí může být slovo láska. Líbí se mi moudrost Jeana Maraise, kdy se ho naše televize ptala na jeho krédo. Odpověděl, že není dostatečně moudrý na to, aby je stanovil. Pak ale řekl: „Láska. Ke všem a ke všemu.“

Byl bych rád, kdybych mohl být čaroděj a každému člověku střípek lásky nevratně zasadil do duše. Vše by šlo lépe. Přikládám můj text o lásce.

Přeji vám lásku v duši a srdci a úsměv na tváři. Petr &S.

Pozdrav

Jsme sami, navíc každý sám.
Přemýšlím, co ti do snů dám,
těch, které musíš snít beze mne.
A tak v té noci dojemné
zní do snů slůvko láska,
tak jednoduché a hřejivé slovo.
Jak málo a přitom je to mnoho.

Zdroj fotografie: chattablogs.com