I ten nejmenší kousíček prádla dokáže vzbudit ohromnou radost. Takovou, že je třeba ji vykřičet na celou ulici, takovou, že je nutné přitom taštičkou točit veletoče, kašlat na existenci přechodů a vrhat se pod kola projíždějících automobilů, protože ta auta musí zastavit, pokud za volantem nesedí úplný ignorant.

„Mám úplně nová úžasná tanga, Leni, to jsi neviděla,“ křičela slečna přes ulici na druhou a protože jí to musela hned, ale hned, rozumíš, hned ukázat, vrhla se neohroženě do provozu plné městské vozovky.

„Jsou tam zamřížovaní vězni,“ sdělovala světu tu neodkladnou záležitost.

Tak co? Být vězněm, či ne? Ta policajtka, která ji dostihla, očividně takhle neuvažovala. Legitimovala ji a vytáhla ten notoricky známý bloček a Leni v tu chvíli dělala, že se jí to netýká.

A ticho bolelo.

Sotva policistka ukončila svůj rituál, zapletly si slečny zobáčky znovu.

Lidé je obtékali, nechápajíc, jak někdo v hluboké sněhové břečce může hodit kotvu a tvářit se, že neurvalec svět kolem neexistuje, když je to pohltilo, krucifix, možná ne na týden, ale na tenhle den už určitě, ale ty dvě se smály, když už dávno hodily za hlavu, co si potřebovaly sdělit a proč se smějí.
Já taky, abych se přiznal.

Střádej malé denní radosti, člověče. Vydrží-li ti pak do rána, můžeš mít jedno velké štěstí.


Další z příběhu dvou kamarádek se jmenuje Ticho školní přestávky.

^{Zdroj fotografie: blog.politicalnonsence.com}