Ukázka z knihy (jedná se o novinku!):

Elena nervózně sledovala minutovou ručičku na hodinách v hale. Konečně zazvonil zvonek. Otevřela dveře a Kamil se na ni usmál.
„Lény,“ zašeptal a hned ve dveřích ji políbil. „Konečně!“
Vtáhla ho nedočkavě dovnitř. Taky proto, že se bála, aby ho někdo zvenku nezahlédl. Jak by to vysvětlila tátovi?
Pár minut stáli v hale, hned za dveřmi, a dívali se na sebe. Pak ji beze slov vzal do náruče a vynesl ji po schodech nahoru. Dveře do pokojíku rozkopl nohou a neobtěžoval se je za sebou zavřít. Položil ji na postel a dlouho si ji prohlížel.
„Lény,“ řekl pak přiškrceně. „Řekni něco.“
Ale ona ze sebe nedokázala vypravit ani hlásku.
„Jestli mě teď nezastavíš,“ šeptal a začal ji horečně líbat po celém těle, „tak… víš, co se stane?“
Zavřela oči a na krátký okamžik zauvažovala, že to udělá. Řekne: Dost, nebo něco podobného. A přizná se. Ke všemu. Ale nebylo tohle přesně to, po čem celé roky toužila?
Takže ho nezastavila.
Kamil se napřímil a přetáhl si svetr přes hlavu. A po něm i košili. Potom se shýbl a začal rozepínat její propínací šaty. Když jí je stáhl z ramen a odhodil na zem, otevřela oči.
„Jsi krásná, Lény,“ šeptal a stahoval jí podprsenku.
V té chvíli dole cvakly dveře. Elena se polekaně napřímila, ale Kamil ji uklidnil. „To byl jen průvan. Půjdu se tam mrknout.“
„Zapomněla jsem zamknout,“ uvědomila si.
Zvedl se a tak, jak byl, vyšel ze dveří. Vzápětí se ozvalo jeho překvapené: „Hej, co tady děláte?“
Elena se shýbla a v rychlosti si natáhla jeho košili. To už pozpátku zacouval zpátky do pokoje a užasle si držel dlaň na rozbitém rtu, ze kterého prýštila krev.
Elena vykřikla hrůzou.
A potom vykřikla ještě jednou, když poznala toho druhého.
„Aleši?“ To už byl spíš šepot.
Vrhl po ní krátký pohled plný nezvladatelného vzteku a pak se pustil do překvapeného Kamila. Ten neměl sebemenší šanci. Jednak byl příliš překvapený, jednak pořád čekal, že se jedná o čísi špatný vtip a bránil se, jen aby se neřeklo. Elena vůbec nevěděla, jak se to stalo, ale najednou zůstala v pokoji sama. Dveře dole se otevřely, pak se zase zavřely a ticho v domě rušil jen vítr, který se opíral do oken.
Potom slyšela, že někdo jde pomalu a těžce do schodů. Ztuhla hrůzou a bláhovými nadějemi. Možná si myslela, že se vrací Kamil a řekne jí, že se jí to všechno jenom zdálo. Bůh ví, co si vlastně myslela, než si uvědomila, že se nic z toho nestane.
Aleš potichu vešel dovnitř a dveře za sebou zavřel a pak i zamkl.
Omráčeně ho sledovala. Blížil se k ní, vzteklý a nebezpečný, obličej od krve (svojí i cizí), s pokřivenými rty. Pomalu ustupovala ke zdi, až zjistila, že dál už nemá kam.