Název inkvizice vznikl z latinského slova inquaerer, které naznačuje, že původně tato instituce neměla za účel maření lidských životů, ale jen zjišťování a povětšinou nenásilné urovnávání heretiků (tj. lidí, kteří se ve smýšlení odchýlili od oficiálního církevního pojetí). Krom otázek víry se často zaobírala i přidruženými mravními poklesky. Vznik této inkvizice se pokládá na přelom slohů románského a gotického, kdy se z katolické jednolité církve začalo odštěpovat několik „nápravných“ hnutí. První formou byla inkvizice biskupská, to znamená, že odpovědnost nesli tito katoličtí zmocněnci. Zatím se jednalo o plošně nepříliš nebezpečné uskupení, které kvůli své rozptýlenosti, malému personálnímu zastoupení a velké časové náročnosti při projíždění diecézí, nenapáchalo velké škody. Klasickými tresty této éry byla třeba pouť – pěšky do Říma, dlouhodobé pokání atd. Mučení v rámci výslechů povoleno nebylo, obviněný měl dokonce právo na advokáta. Těch ale v soudních sporech moc nebývalo, neubránili-li by své svěřence, nesměli dál konat svou profesi. Značnou nevýhodou se ale staly časové průtahy soudů. Než k němu došlo, mohl obžalovaný ve vězení strávit i několik let, což při tehdejší úrovni věznic mohlo pro starší a nemocné občany znamenat i smrt.

Krvavý zvrat nastal roku 1252 za působení papeže Inocence IV. Právě on nakázal inkvizici užívání práva útrpného. Z inkvizice biskupské se rázem stává inkvizice papežská. Na stranu druhou, nedoporučoval užívání trestů smrti (konkrétně upálením), neboť církev by se měla snažit zbloudilce napravovat, ne zabíjet. Temné sémě však již bylo zaseto a inkvizice se stala nejobávanější rukou církve, a to hlavně v 15.století s příchodem španělského krále Ferdinanda II. Aragonského. Trest smrti za domnělé praktikování judaismu či islámu, nebo prostý heretismus (později přichází vlna čarodějnických procesů), zde již byl na denním pořádku. V současnosti si můžeme pokročilou inkvizici a její praktiky připomenout i ve filmu Goyovy přízraky, kde je ukázán i jeden z nejobvyklejších způsobů výslechu dle práva útrpného – ruce obžalovaného se svážou za záda a ubohého člověka pak za velkých bolestí zvedají do výše. Nejznámější ze všech inkvizitorů, Torquemada, popisuje jako další oblíbené mučení lití vody do úst obžalovaného, až na hranici utopení se. Není se čemu divit, že se oběti přiznávají k věcem, které nikdy nespáchali a udávají jako další viníky okolní nevinné občany.

Některé novodobější historické prameny, zejména ty z dob napoleonských, hovoří až o 9 milionech mrtvých. Dnešní historikové však toto číslo považují za značně přehnané. Ne snad proto, že chtějí činnost inkvizice nějak ospravedlňovat, ale připomínají, že tyto dokumenty vznikly ve snaze církev obvinit ze všeho zla světa a nestaví na středověkých písemných dokladech. Kolik obětí však muselo trpět kvůli nezdolné lidské touze po pomstě, majetku či jen úchylné zhýralosti, nikdo pořádně neví. Jedni tvrdí, že se jednalo „jen“ o pár tisíc, druzí mluví i o půl milionu obětí…

obrázky přejaty z http://www.inquisition.pp.ru a http://afixe.weblog.com.pt