Chrámy páně

Jak pozorný čtenář Rozhledny asi již vytušil, i tento článek bude zapadat do gotické mozaiky měsíce února. Porovnání můžeme proto zhruba generalizovat k této středověké éře vertikality. Temný středověk neznal velkých staveb profánního charakteru a od kostelů se očekávalo naprosté odevzdání se do vůle Boží (více ke gotickým chrámům v článku V.Lišky - (klikni) ). Ne snad, že by se kostely měly nechat bez rekonstrukcí („Pán se o ně postará“), ale architektura musela navozovat stav strohé zbožnosti, působící na ovečky páně jako určitý transcendentní výtah k oproštění se od okolí a vnímání pouze a jedině Boží přítomnosti. Přestože byla většina chrámu barevně zdobena, nesměl být věřící rozptylován přemírou zdobnosti. Pro srovnání, v baroku měl být efekt zcela opačný – široce užívané horizontální styly se spojovaly s vertikálními a dodávaly tak duchovnímu světu zcela nový rozměr. Rozměr krásy, skrze kterou lze poznat Pána. Barok také dokázal začlenit do vztahu k Bohu všechno, co jen na světě existuje, zatímco gotika byla v tomto porovnání střídmým pohledem jasně definovaných mezí.
Novodobé kostely si mohou v liberálním světě diktovat styl. Ze středověku si přinesly světelné hry, z nejstarších křesťanských dob prostý styl (oltář je často pouhým kusem kamene), gotická výška až do oblak již není v módě, stejně jako barokní macatost. Při půlnoční již v nových kostelech návštěvník nezmrzne, a pokud přeci jen topení nestíhá prostory vyhřát, přijdou vhod i vyhřívané podzadečníky.

Lid

Zajímavý se jeví i pohled na okolní svět. Středověká literatura označuje často za „svět“ vše, co je zlé. Samozřejmě i svět je zlý a každý věřící se musí činit, aby se octl v dobrém nebi. Tento pohled napravil až II. Vatikánský koncil, který se přičinil za vnímání dnešního světa coby dobrého.

Zatímco ve středověku se víra a její každodenní projevy braly jako samozřejmost, která k životu patří třeba jako dnešní čistění zubů, přináší dnešek praktikujícím křesťanům často odcizení. Veřejná modlitba či účast na bohoslužbě se může stát i nechtěným středem zájmu – na vlastní oči jsem viděla chlapce, který se v menze před jídlem pomodlil, načež se od vedlejšího stolu spustil řehot pubertálních děvčat na jeho účet. Mladík naštěstí věděl, že víra není nic, za co by se měl stydět, takže ani nezčervenal, ale i tak byla celá situace v porovnání se středověkým myšlením kuriózní. Stejně tak můžeme vidět úšklebky nad jeptiškami v tramvaji, nebo knězem v metru. A přitom je to jen pár set let, co měl klérus stejné postavení jako šlechta a byl prostému lidu nadřazen. Být knězem se rovnalo mít společenskou prestiž.

Zeptala jsem se proto Nebušického faráře Mgr.Františka Marka Míčka, zda by si vybral pro své působení raději vyšší postavení a úctu středověku, nebo dnešní dny: „Myslím, že duchovní by měl setrvat v pokoře a postavení velké části středověkých kněží spíše evokovalo vnitřní pýchu. Na Moravě mě sice starší dámy stále oslovují důstojný pane, ale tady v Praze mi rovnou všichni říkají Františku. Beru tenhle zvyk dnešní doby jako plus, i pro mou spásu, protože se tím vyhnu právě té pýše.“

Zdroj obrázku: http://www.fotosearch.de