„Abych vůbec něco dostala,“ obávala jsem se nepříjemné předtuchy.
Zuzka slibovala, že mi dá kdyžtak polévku.
Jejího dobrodiní jsem však využít nemusela. Dostala jsem polévky hned dvě, obě mixované a nekořeněné - začínala jsem si na tento způsob stravy zvykat, chutnalo mi. Horký vývar se mi upokojivě rozprostřel po žaludku a já zřejmě naposledy před vyšetřením prožila pocit sytosti. Zatímco se totiž na tácech ostatních nacházely balíčky se studenou večeří, ten můj zel prázdnotou.
„Copak? Copak? Vám ani nedají najíst?“ všiml si mého poloprázdného tácu svalovec Pepa.
„Byla jsem drzá, tak jsem jen o chlebu a vodě,“ vtipkovala jsem.
Zuzka se připojila. „Tak si dávej pozor a mlč!“
Naše dobromyslné škorpení s úsměvem sledovala celá jídelna. Kromě Želvičky, která dnes působila trochu sebezaujatě. Brzy své zamyšlení vysvětlila. „Dneskajc je neděla. Zdalipak se cérečky těšijó na náštěvy?“
Otázkou před námi rozprostřela vidinu příjemného odpoledne. Doufala jsem v Dušana s Katkou.
„A vy se těšíte?“ oplatila jsem babičce její otázku.
„I těšám, Jozífek dneskajc určitě donde,“ přikývla nepatrně a její tváře znachověly jako dvě jarní poupátka, klubala se ze sněhové vrstvy bělostných vlasů.
„To je váš muž?“ usmála jsem se na ni.
„Inu,“ hlesla tiše a sklopila oči. Roztomilá staropanenská stydlivost! Dodala Želvičce výraz mládí, vzpomínek překrytých novými a novými vrstvami prožitků; vzpomínky tak vzdálené, nenávratně ztracené a přitom stále tak blízké, jako by se odehrály včera.
Od stolu jsme dnes vstaly společně. Pak jsme se rozdělily, my tři směrem k východu, k pokoji číslo jedna, Želvička na opačnou stranu chodby.
Odpočívala jsem.
Cítila jsem se dobře. Lépe než včera a předevčírem. Polévku jsem rychle strávila a žaludek se hlásil o další příděl. Zákon schválnosti, nebo odvěká lidská touha po tom, co mít nemůžeme?
A čím víc jsem o tom přemýšlela, tím větší hlad jsem měla. &Skodolibě jsem si připomněla včerejší večer, jak jsem opovrhla banánem. Banán! Co bych dala za to, kdyby mi dovolili ho teď sníst! Jídlo! Jídlo! Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Každičký předmět v místnosti mohl představovat kus žvance, vhodný k upokojení mé potřeby, umyvadlo byl lavor plný bramborového salátu, klika od dveří byla klobása, křesílko zase selátko na rožni.

^{Jedná se o ukázku z knihy Vzájemné prolínání.
Knihu je možné objednat zde:www.knizniweb.cz
Ukázky další tvorby najdete na: www.sweb.cz/sindelarovar}