Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pondělí 1.3.2021, svátek má Bedřich 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 504
Registrovaní čtenáři: 513
Publikovaných článků: 13022
Komentářů: 11216


Měření



Nadační fond Kavárenský povaleč

06.03.2007   Martina Bittnerová   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Paříž je symbolem umění a bohémy. A rovněž k ní neodmyslitelně patří kavárny. Jejich venkovní stolky lemují bulváry, a lidé v nich posedávají už časně zjara. Ono se vůbec zdá při procházce městem nad Seinou, že jeho obyvatelé buď žvýkají bagety, nebo hloubají nad kávou a novinami.

Pražské kavárny postrádají ducha těch pařížských, ačkoliv při dobré konstelaci můžete třeba ve smíchovském Obratníku narazit ve tři odpoledne na několik výstředních umělců. Ovšem v dnešní Praze nejde jen tak existovat, a proto současní spisovatelé buď pracují, nebo pobírají invalidní důchod. Kolikrát mě napadlo, proč neexistuje nadační fond s názvem Kavárenský povaleč, který by sponzoroval literáty. Patřila bych k prvním, kdo by si zažádal o příspěvek. A připojili by se jistě i další zájemci.
Spisovatelé 19. století, a nejen oni, se mohli po Paříži beztrestně potulovat, aniž by hnuli brvou, aniž by se zabývali něčím tak přízemním, jako je obživa. Rimbaud by o tom mohl vyprávět, i když on měl štědrého chlebodárce Verlaina a ten zas movitého tchána. A proto měli dostatek volného času, jenž věnovali poflakování se po kavárnách a hospodách. Kávou se nejspíše zabývali až ve chvíli akutní kocoviny, protože k jejich oblíbeným nápojům rozhodně patřil absinth.
Chtěla jsem zažít na vlastní kůži atmosféru pařížských kaváren, a proto jsem se za nimi  před deseti lety vydala. Jednoho dubnového rána jsme vyrazily s kamarádkou do Paříže. Odjížděly jsme absolutně omámené dramatem Úplné zatmění, které jsme v tehdejším divadle Labyrint shlédly snad šestkrát. Hra pojednávala právě o vztahu A. Rimbauda a P. Verlaina. Exceloval v ní Karel Roden coby vzteklý a slabošský Verlaine, a Tomáš Petřík se nevinně usmíval v roli mladičkého Rimbauda.
 
Paříž předčila všechna naše očekávání, zdála se nádherná, mnohem kouzelnější než na fotografiích, nebo v dokumentárních filmech. Díky nabitému programu jsme si na návštěvu pravé francouzské kavárny vyšetřily půlhodinku před návratem. Francouzi na nás ve vykřičených uličkách volali - Zdravíme Američanky. Asi jsme opravdu vypadaly jako výstřední turistky z USA, neboť poté, co jsme spolu vstoupily do vybrané honosné kavárny, způsobily jsme u personálu neskrývaný údiv. Když jsem v menu viděla cenu 18 franků za šálek, srdce se mi sevřelo, protože jsem si okamžitě spočítala, kolik bych si za to zde nakoupila jiné potravy. Ale vidět Paříž a neokusit kofeinový zázrak, by byl hřích a proto jsem bez váhání oběma poručila nefalšovanou francouzskou kávu.

Samozřejmě jsem si představila, že nám přinesou nápoj božské kvality. Vždyť při kursu zhruba 5 Kč za frank musela podle našeho názoru obsahovat ty nejdražší ingredience. Pily jsme temně hnědou vodu sice s úctou, téměř jsme se bály polykat, ale ani na dně hrnku jsme neobjevily nic zvláštního. Kupodivu ani potomek Verlaina ani Rimbauda nám nepoklepal na rameno, a proto jsme za úklony číšníka asi po čtvrt hodině zmizely. V tom okamžiku jsem si připustila, že ani v Čechách si žádný výjimečný zážitek nespojuji s kávou, krom toho, že miluji Maryšu od Mrštíků, neboť většina mých důležitých zážitků pochází výhradně ze střetu s lihovinami, restauranty a kluby.

Kavárna totiž nabízí mimořádnou atmosféru jedině v případě dobrého návštěvnického osazenstva. Bez zajímavých osobností se stává ospalým místem, v němž lze maximálně studovat denní tisk.

Přesto některé pražské kavárny jsem si oblíbila právě pro výlučnost jejich štamgastů, kteří v nich setrvávají v kteroukoliv hodinu, nikam nespěchají a vedou světácké hovory o umění. Vést je mohou a snad ještě hodně dlouho. Naštěstí nejen pro ně cena šálku kávy nestoupla na stokorunu. Naštěstí nehrozí, že by Verlaine s Rimbaudem vstali z mrtvých. Nicméně o zřízení nadačního fondu pro povaleče bych hlasovala, protože jestli to tak půjde dál, dočkáme se i my kávy za tři Eura, kdy nás místo důchodu pak odvezou rovnou na hřbitov.

Zdroj obrázku: ibiblio.org


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2021 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0708 s