Jaro... Miluju jaro – a kdo ne? Nepokoj ve mně narůstá a já toužím vyrazit – do přírody, na staré, zchátralé zříceniny, na rozhledny, na hrady, nebo jen tak. Toulat se, vdechovat svobodu a krásu. Oprášit jízdní kola a šlápnout do pedálů. Vyšplhat na všechny kopce v okolí. Dívat se, jak se krajina kolem nás probouzí a krášlí své půvaby.

A tady to přijde – půvaby... po zimě, po Vánocích – dívám se do zrcadla a nic půvabného na tom pohledu neshledávám (nejlepší by bylo všechna dostupná zrcadla roztřískat, ale – to nic neřeší, že?). Posléze si připouštím krutou realitu – stárnu a kila, která jsem ze sebe dříve snadno setřásala (stačilo se dva, tři dny trošku omezit a zbavila jsem se jich), se mě drží s urputností naschválníčků jako klíšťata. Postupně odkládám jedny kalhoty po druhých, a to, že mi k dopnutí schází tu půl centimetru, tu dva, sáhodlouze před sebou  omlouvám tím, že se určitě zdrcly v pračce...

Ale pak si jednoho dne musím přiznat trpkou pravdu: Zatímco kalhoty se jaksi zmenšují, já se nenápadně zvětšuji – kilo, dvě (říkám si, že se nic neděje, ale právě v tomto okamžiku se už něco dít začíná, bohužel), pak tři, čtyři a šup, najednou s úžasem zírám na váhu, která mi až dosud ukazovala pouze svou milou, spokojenou tvář. Tolik? A tak začnu váhu nenávidět a ignorovat. Ale to, že pomalu nemám co na sebe už ignorovat nemůžu...

Ano, jisté řešení spatřuju v tom pořídit si nové věci – ale je to opravdu řešení? Kdepak! A tak tvrdošíjně míjím bez povšimnutí lákavé výlohy obchodů a slibuji si, že si nové kalhoty koupím tehdy, až se mi podaří zhubnout. Ale jak se mi to má podařit?
Odepřít si sladké snídaně? NIKDY!! Odepřít si kafe se smetanou a cukrem? To už mě rovnou zastřelte!

A tak zamířím do lékárny a vysolím na pult čtyři stovky (trhá mi to přitom téměř srdce) za tablety, které mi mají dopomoci k snížení váhy. A jelikož jsem se s kamarádkou, která do svého znovuzrození štíhlé linie vložila téměř tři tisíce (!!!) korun, vsadila, která z nás dřív zhubne, jdu na to: Poctivě do sebe láduji tablety a piji a piji – neboť to je podmínka: Pít. Zajisté už tušíte, co následuje. Jasně. Moje tělo, nezvyklé pití, mě trestá způsobem značně pokořujícím: Úprkem se řítím směrem ke dveřím na toaletu tolikrát, že si ani nestíhám dělat čárky na dřevo... A tak se zrodí mé krycí jméno: Koroptev...

Píšu smsky kamarádce: Tady koroptev, tady koroptev... S kolegyní se řehtáme, slogan „Koroptev odlétá do teplých krajin“ prokládám zprávami o tom, že už pomalu cítím, jak obrůstám peřím... A pak se mě má kamarádka ptá: „A co tvůj koroptví efekt – má nějaké úbytky na váze?“ A po chvilce s poťouchlým úsměvem dodává: „Já že bych se také dobrovolně stala koroptvičkou...“

Vážené dámy, můj koroptví efekt je zatím celkem zanedbatelný, nicméně... Neztrácím naději! Budu dál vesele bobtnat a pokud mi nakonec přece jen to peří naroste, mám koneckonců po problému – nemusím přece kupovat nové kalhoty...

^{Zdroj fotografie: forums.awn.com}