Nejdříve se lidé pouze snažili mezi sebou dorozumět. Sdělit si své potřeby, protože o ty především šlo. Teprve později si lidé začínali sdělovat víc – dojmy, city, krásu. A pak možná jednoho dne někoho napadlo, že by neškodilo uchovat to pro ty, kteří teprve přijdou. Uchovat vzpomínky, objevy, postřehy a v neposlední řadě – lásku. Potom už jen stačilo vymyslet, jak. Přenést slova z úst na papír.

A tak lidé už stovky let sepisují to, co bychom neměli zapomenout. Křivdy, války, nenávisti. Ale i něhu, lásku, touhy a sny. Krásu světa i s tou jeho odvrácenou tváří. Popsaly se už stohy papíru. Nespočet slov na nás řve z téměř každého rohu, příběhy se mísí s úvahami, radami, fejetony, poezií, cestopisy... Jak poznat, co stojí za to číst a co můžeme odložit stranou jako brak?

Každý si musí svůj směr poznávání najít sám. Někdo se k literatuře přiblíží pouze na okamžik, většinou v dětství, které je promícháno pohádkami a bájemi, a pak už čte pouze televizní program či recepty. Další se upne na detektivní příběhy či thrillery, hodně žen hledá únik ze stereotypu v tzv. červené knihovně – románech pro ženy, šitých leckdy horkou jehlou podle stejnoměrmé předlohy, kde nesmí chybět dobrý konec. Ale nic z toho není zavrženíhodné, dokonce ani ta červená knihovna ne. Někdy i já unikám tímto směrem a hledám zapomnění. To ale neznamená, že nehledám i něco víc.

Jsou spisovatelé, kteří znamenají jistou stálici na poli literárním. Karel Čapek či Božena Němcová u nás, Mika Waltari a jeho nezapomenutelný „Egypťan Sinuhet“ ve Finsku či L. N. Tolstoj se svou „Annou Kareninovou“ a A. S. Puškin s „Evženem Oněginem“ v Rusku. A takhle bych mohla pokračovat donekonečna. V každém díle těchto „velikánů“ najdete zrození v různých podobách – zrození lásky, nenávisti, touhy, vášně, krutosti, soucitu či obyčejného člověčenství.

V poslední době na náš trh začali pronikat i autoři jako G. G. Márquez, o němž jsem toho již napsala hodně, nebo Paolo Coelho, jehož „Veronika se rozhodla zemřít“ je v pravém slova smyslu právě tím největším zrozením všech dob od „Romea a Julie“ W. Shakespeara.

Kdo jste novelu „Veronika se rozhodla zemřít“ ještě nečetli, pak věřte, že je o zrození člověka, který pohrdl životem a rozhodl se ho ukončit. Veronika se zkrátka jednoho dne rozhodla zemřít. A udělala to. Spolykala prášky a málem se jí to povedlo – zasáhla ovšem náhoda, jak už to tak životem chodí. Začne člověk, který touží zemřít, o svůj život bojovat v okamžiku, kdy je smrt téměř na dosah? Tuhle otázku si položí doktor, který Veroniku zachrání a zpovzdálí sleduje živočišný boj člověka o přežití, vzdorování a nakonec – zrození. Zrození nového člověka v těle důvěrně již známém, zrození Veroniky, která se rozhodla navzdory jisté smrti žít.

A nakonec jeden můj soukromý citát:
„Jsou dny, kdy člověku selhávají křídla. Ale vždycky je tu někdo, kdo nám pomůže se opět vznést. Naděje, která nikdy nezhasíná. A i když zhasne, může ji někdo další ještě rozsvítit.“

Zdroj obrázku: jergym.hiedu.cz