Procházím teď pravidelně několika vesnicemi, projíždím jimi autobusem a pozoruji zahrady a předzahrady, jednotlivé rostliny i to, jak jsou rozmístěné a jaký tvoří obraz. Teď na jaře začínají hrát pestrými barvami. Všude září zlaté keře, tu a tam vidím koruny poseté bílými květy, zdálky připomínající hlavu děda vševěda. Rozkvétají první růžové květy. Květin už jaro přivítalo celou řadu, zatímco jabloně stále pospávají.

Jedna zahrada mě ale každý den naplní zvláštní radostí. Nachází se hned vedle silnice, u skromného, postaršího domku, ani není nijak veliká, ale už od února v ní vykvétají nové a nové rostlinné bytůstky. Nyní má trávník posetý modří a ve vší obyčejnosti se zde usídlilo jaro, zatímco jinými pozemky jarní víly jen prolítávají, neboť nemají, u jaké rostlinky by poseděly, kolem jakého keře by mohly zatančit.

Často, když jsem procházel svými příměstskými lesními cestami, jsem nacházel odpadky. Tehdy jsem je ze zásady nesbíral, i když v duchu prosil, aby se majitel o svoji půdu postaral a aby se lidé probudili a odpadky dávali na své místo, anebo nacházeli pro každou věc, již použijí, její další uplatnění. Jenomže kdo je tím majitelem? Komu patří půda, jíž denodenně procházíme? Ať ve městě, za městem, na vesnici, v zemědělské krajině či jiných kouscích přírody? Komu patří tato půda? A jaká konkrétní půda patří mně – o jakou půdu mohu pečovat a zhmotnit tak svůj vztah k Zemi?

Nedávno jsem tedy vzal několik tašek a pročistil příkopy vedle domu, kde bydlím. Vždyť tolik dbám na čistotu a u vlastního domu mám hromady odpadků? Překvapilo mě, jak rychle se tašky naplnily a jak zazářila čistá tvář tohoto kousku krajiny. Ta krajina pak k člověku začne mluvit - začne k němu mluvit jiným tónem. Vidí totiž, že jeho úmysly jsou vážné a čisté, a sama mu pak ukazuje, kde je potřeba jeho ruky, myšlenky a pozornosti.

I když dneska řada lidí bydlí ve městě, stále máme dost prostoru, o nějž můžeme pečovat. Od květináčů na oknech a v poličkách, přes balkony, záhonky u bytových domů, předzahrádky až po zahrádkářské kolonie, vlastní zahradu či rodový statek. Další úrovní péče o půdu je městská zeleň, parky a záhony, které patří všem, ačkoliv jen několik lidí o ně pečuje, stejně jako další krajina, z níž všichni nabíráme sílu, ale málokdo dává energii jí. Není už na čase z přírody nejen brát, ale také jí dávat?

Můžeme začít snít o vlastním rodovém statku, obhospodařovat půdu, kterou již máme. Ale také máme možnost nabývat zkušeností a dávat přírodě sílu na pozemcích, jež nám „nepatří“. Dneska existuje řada spolků, sdružení a organizací s nejrůznějším posláním, jimž půda patří, a buď o ni pečují, anebo ji nechávají ladem. Jaro přichází a do e-mailové schránky už mi přišly tři pozvánky na pracovní víkendy od lidí, jež znám a o nichž vím, že přírodu berou jako svého přítele i učitele, proto se jí také náležitě věnují. Lidí, kteří již mají jasno v tom, jak přírodě dodat sil, a jejich myšlenky jen potřebují lidskou práci a nadšení je celá řada, stačí se jen porozhlédnout a zatoužit... Kromě těchto pozvánek pak cítím stále větší potřebu věnovat svoji energii pozemků mých příbuzných, půdě, s níž mě pojí zážitky a jež často sytí mé tělo i duši.

Zpočátku není tak podstatné být odborníkem a zcela ovládat například permakulturní principy obhospodařování půdy. Podstatné je nadšení a respekt k citům, které se v nás opět rodí a ukazují nám vztah k půdě. Vztah, jenž je bytostně vlastní každému tvoru, stejně jako člověku. Lze vzít nejdříve jen bio slunečnicové semínka, která pravidelně pojídám, nechat je naklíčit a ve správný okamžit vložit na správné místo do půdy. Pak přirozeně přijdou další rostlinky – semínka z naší kuchyně jako konopí, sezam, dýně či bylinky, které mají své stálé místo v naší kuchyni, později si dovolíme objevit tajemství keřů a stromů. Důležitý při tom je, že si pomalu a pozvolna otvíráme dveře vedoucí k harmonii ve vztahu s přírodou, ke vzájemnému a naplňujícímu vztahu, jenž dává kořeny našemu životu a dovoluje nám postavit se na vlastní nohy – stát se skutečným člověkem.

Když se pak z naší touhy stane skutečnost, když se naše myšlenka uskuteční, náš plán naplní, spatříme vyčištěnou krajinu, semínka probuzená k životu proměňující se v novou rostlinu, všimneme si lidí, jež se bezděčně radují z našich činů, pak v jednoduchých a každodenních věcech, v krajině kolem sebe, objevíme prostou krásu, naplňující nás klidem.

Vždyť co jiného než zázrak je klíčící semeno či bytost objímající rostliny v naší zahradě, statné stromy nejen symbolizující, ale skutečně ztvárňující samotný život? Stačí si jen uvědomit, zatoužit a začít tvořit. Co nám může dát naklíčení semínka, jeho zasazení a pozorování této rostliny? Už jste to zkusili - vědomě?


Zdroj fotografie: Klára Klepáčková.