Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 7.12.2019, svátek má Ambrož a Benjamín 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Zpověď znásilněné: Ani jsem nekřičela

29.05.2007   Michaela Wilhelmová   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Lence je osmadvacet, založila rodinu a svůj život považuje za normální a celkem šťastný. Před dvanácti lety ji ale znásilnil otcův kamarád. Teprve teď je s to říci: „je to za mnou“ a klidně si o tom i promluvit.

Všechno prý začalo nevinně. Oním znásilňovatelem totiž nebyl nikdo cizí, kdo by se na ni večer vrhl, serval z ní oblečení a ještě ji zmlátil. Lenka sama je alespoň za tohle ráda.
Byl večer a Lenka, spolu s rodiči a velkou skupinou společných přátel, slavila čísi výročí. Nedávno měla šestnácté narozeniny, za sebou první nezdařenou známost. S některými otcovými kamarády si dobře rozuměla. Ani se nedivila, když bylo potřeba dojít do druhé vesnice do večerky, že jí jeden z nich nabídl doprovod. Přijala bez váhání. Konverzace nevázla, cestou zpět se Lenka pořád smála. Až do chvíle, kdy jí v remízku, snad ještě v legraci, shodil do trávy. Ještě v tuhle chvíli Lenku ani nenapadlo, že se může stát něco víc. Teprve když z ní stáhl kraťasy a vyhrnoval jí tričko. Ležela jako opařená.


„V první minutě jsem ani neřekla, ať toho nechá, nebránila jsem se. Prostě jsem tomu nemohla uvěřit, byla jsem děsně naivní a úplně v šoku, naprosto zmatená. Ležela jsem jako zkoprnělé dřevo, vnitřek se mi bouřil hrůzou, ale neudělala jsem vůbec nic. To byla asi základní chyba. Jenže v tu chvíli jsem se prostě nemohla ani hnout, ani vydat ze sebe hlásku. Teprve když už jsem se ocitla bez kalhotek, snažila jsem se vyprostit, odstrkovala jsem ho. Ale marně. Zní to divně, ale vůbec jsem nekřičela, nic, ani hláska. Prožívala jsem takový šok, že jsem nemohla vypustit ani slovo, natož výkřik. Pak na mě nalehl a  hned bylo hotovo. Ležela jsem na trávě, on šel pryč. Připadala jsem si děsně zrazeně, ležela tam a pomalu nemohla ani vstát. Domů jsem se šourala, úplně mimo, asi tři hodiny. To už bylo po párty.“

Dnes ti ani nedělá problém o svém nejhrůznějším životním zážitku mluvit. Jak dlouho jsi se s tím vyrovnávala?

"Dost let. Na policii jsem nikdy nešla, představa, že bych o něčem tak ponižujícím měla někomu vyprávět, mi zvedala žaludek. Když jsem asi po pěti letech dospěla do stádia, kdy bych tam klidně šla, nemělo to už smysl. Pak jsem si taky říkala, že kdybych alespoň křičela, tak se to třeba nestalo… ale ono to vážně nešlo. Ani to moc nebolelo, jen potom jsem měla pocit, jako by svět okolo někdo vyměnil. Dnes si říkám, jak je fajn, že už jsem předtím s někým spala. Začala jsem mít deprese, nikomu se prvních pár let nesvěřila, ani psychologovi. První půl rok jsem si nepustila k tělu žádného kluka, potom jsem konečně poznala jednoho moc fajn, ale stejně to nešlo. Kdykoliv na mě šáhl, dostala jsem hysterický záchvat. O tom, abych s někým spala, nebyla rok ani řeč. Pak se všechno obrátilo. Na jedné párty se mě z deprese snažil dostat opět nějaký kluk. Skončili jsme v posteli ještě ten večer. Žádné mazlení, žádné city, jen sex. A tak to zůstalo další rok, tu s tím, tu s jiným. Jakmile chtěl někdo něžnosti, odkopla jsem ho. Dostala bych další hysterák. Pak se to ustálilo, ale prvně jsem se svěřila příteli až po čtyřech letech. Probrečela jsem celou noc. Po šesti letech jsem si prvně všimla, že se mi nesvírá žaludek a nedělá bílo před očima, když v autobuse vidím někoho podobného tatínkovu kamarádovi."

Potkala jsi ho pak někdy?

"Bohužel, asi dvakrát. Vím že by se s ním táta už nebavil, kdybych mu to řekla, ale já neměla sílu. Takže jsem se ním ještě dvakrát potkala u nás doma, na společné oslavy jsem už samozřejmě nikdy nejela. Bylo mi z něj na nic. Ani se neuvědomoval, jak mi ublížil. Když nebyl nikdo v dohledu, nabízel mi za sex peníze. Ani nevím, co jsem mu řekla, spadla jsem hned po tom do hrozné deprese."

Co bys řekla, že ti nejvíc pomohlo se s tím vyrovnat?

"Určitě čas. A posledních pár let i láska. A změna prostředí. A úplně nejvíc asi moje půlroční dcerka."

zdroj obrázku: http://www.little_angel_sad.blogger.com.br


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2709 s