Haló kolem rozpadajícího se ekosystému jsou podle něj populistické snůšky nesmyslů, kterých se tonoucí politická hnutí chytají v zoufalém boji o pozornost a moc. A tak zatímco zástupy lobbyistických skupin posvěcené vstřícnou legislativou se nám snaží vtlouci do hlavy jedinou a nezpochybnitelnou pravdu, Klaus zvedá prapor těch, kteří by se opovážili proti „ekologickému“ světonázoru postavit. Proč mu jen stylizaci do novodobého Jana Husa, jak ho hned v úvodu jeho nové knížky ztvárňuje vtipná karikatura, nějak není snadné uvěřit?
O tenounké knížečce „
Modrá, nikoli zelená planeta“ už bylo popsáno zřejmě více papíru než její tvůrce potřeboval k samotnému rukopisu. Nechme teď stranou dohady o samém gró diskuze, tedy zda se náš ekosystém pomalu řítí do záhuby, nebo prochází jen zcela běžným teplotním vývojem. Ani prezident se neprohlašuje za osobu kompetentní problém řešit: „
Nelezu meteorologům a klimatologům do zelí….Nejde o měření teploty, jde hlavně a daleko více o to, zda se na globálních klimatických proměnnách podílí svou činností člověk, respektive, zda je jeho vliv na tyto věci takový, aby bylo nutné, aby k tomu právě dnes vznikala ta hysterie, která vzniká.“ Klausovi jde o přístup. O to, zda tzv. environmentalisté („je to širší pojem než ekologista, zahrnuje i politiky“) jen nezneužívají čísel vytržených z kontextu a nedělají na lidi bububu ve snaze dostat se ke korytům a zavést „po marxisticku“ opatření a páky, nad kterými ve finále jen zapláčeme. Jenže neztělesňuje výše uvedené nešvary docela přesně sám jejich kritik?
Prezident si protiřečí v celé řadě momentů. „Technická“ zaškobrtnutí ponechejme stranou, ačkoli nelze nepřipomenout jedno par excelence, které Klaus vystřihl přímo při představování knihy v kavárně Slavia. Ve spojitosti s Mannovým „hokejkovým grafem“, znázorňujícím ostrý nárůst teplot v posledních desetiletích, prezident hřímal: „…
v té čtvrté zprávě panelu OSN, v těchto měsících publikované, ten graf potichu zmizel. Ne, že by všichni řekli: Omlouváme se celému světu, jak jsme Vás manipulovali, jak jsme se vám snažili nabulíkovat něco totálně nepravdivého. Ani slovo tohoto typu. Pouze ten graf zmizel, protože utrpěl tak ponižující a zničující kritiku.“ Když mu pak Jan Rovenský z Greenpeace zamával zprávou OSN před nosem a podotkl, na kterých stranách onen graf najdeme, Klausova rétorika znatelně zkrotla: „Co já viděl naposled, ten graf vypadal úplně jinak…“. Ale jak už bylo řečeno, nejde tu o handrkování se o čísla, data, či dokonce celé ekonomické teze. Ale o způsob, jakým je předkládáme, o prostor, který kolem nich necháváme k diskuzi. Klaus dává najevo znechucení arogantními environmentalisty, kteří odmítají alternativy a kamenují ho za výrok, že průměrná zemská teplota stoupla JEN o 0,6 stupně. Jenže jak se nepousmát, když se přitom sám ohání výrazy jako „totální nepravda“ a analogiemi s Marxem?
„
Já jejich autentickému zájmu o přírodu prostě nevěřím,“ říká Klaus na účet propagátorů „zeleného“ myšlení. V jeho případě to evidentně také nebude osud životního prostředí, co vzbudilo tak palčivý zájem o ekologickou problematiku – už jen proto, že prezident o přírodě smýšlí v intencích „to, co pomohl vytvořit člověk“ spíš než „to, z čeho člověk vzešel“. „
Nedávno jsem šel v parku v Průhonicích a říkal jsem si, tady je to krásné, kdyby to teď někdo začal bourat, ničil by přírodu. Ale jakou přírodu? Ten park tam před dvěma sty lety vůbec nebyl, nebyly tam možná ani žádné stromy,“ uvedl Klaus nedávno pro Hospodářské noviny. Budiž, každý máme právo na názor, ale pokulhávající argumentace, sahající tu k nejnovějším vědeckým poznatkům a onde zase k selskému rozumu zmíněného kalibru, věští cosi neblahého. A to, že pro Václava Klause kráčí vehementně v popředí závěr, a teprve za ním se horečně sbírají fakta, která ho mohou podepřít.
Nepátrá po objektivní pravdě, ale jen umetá cestičku své pravdě subjektivní. "Neděláme to koneckonců občas všichni?" můžete namítnout. Děláme, ale ne z pozice hlavy parlamentní republiky. Pro českého prezidenta jsou nesmiřitelné výpady nedůstojné, ale zřejmě se jejich utichnutí hned tak nedočkáme. Na troufalé pachtění se po moci totiž vždycky první ukáže prstem ten, kdo ji právě třímá.
foto:
www.klaus.cz, www.izpravy.cz