Ottův naučný slovník o něm opět hovoří jako o dnu Páně, prvním dni v temeni, určený k odpočinku od práce a posvěcený k bohoslužbě. Zavedli ji v době apoštolské pro křesťany místo židovského sabatu. Protože se zmrtvýchvstání Páně stalo v den po sobotě, apoštolové věřícím schvalovali, aby se v ten den scházeli k „lámání chleba“ (tj. ke slavení večeře Páně). Nařídili jim také, aby v týž den společné bohoslužby mateřské obce jeruzalémské konaly sbírky na podporu chudých.

Posléze církev přikázala světit neděli odpočinkem a liturgií. Tehdy také císař Konstantin Veliký utvrdil svěcení neděle státním zákonem a přidal dodatek, který nařizoval nerušit den ani veřejným obchodem či soudním nařízením.

Středem církevního roku se také stala neděle (po jarním úplňku) takzvaný Hod boží velikonoční, památka z mrtvých vstání Páně. Před ní se slaví 6 významných neděl, a to první, zvaná černá nebo-li pytlová.

Tehdy ženy musely odložit pestré oblečení a zahalit se do černých šátků, jakožto výraz smutku. Jiné prameny však uvádí, že se jí říkalo slaměná či víchová a zapalovaly se během ní ohně, městy procházely průvody se zapálenými pochodněmi či víchy. Jako součást onoho svátku se konaly nejrůznější zábavy a hry: jakmile se setmělo, zapalovaly se ohně, tančilo se, pilo, jedlo a hrála se hra nazvaná „tahání za hůl.“

Další v pořadí se nacházela neděle suchá nebo-li pražná, za které se připravoval starodávný pokrm pražmo, který vznikl pražením nedozrálých obilných zrn na pánvi.

S nedělí kýchavnou měli lidé spojenou spoustu pověr, např. věřili, že kolikrát ten den kýchnou, tolik let budou žít. V jiných krajích ale byli za jedno v tom, že kýchání pročišťuje tělo. Jelikož se také kýchání někdy považovalo za první příznak obávaného moru, lidé si při kýchnutí přáli "Pozdrav (tě) Pán Bůh".

O družebné neděli se pravidla přísného postu trochu uvolnila, a tak se mládež navzájem hostila a navštěvovala, družba chodil se ženichem do domu, kde žilo děvče na vdávání a kde se pak o pomlázce konaly námluvy.

Den, kdy se ze vsi vynášela smrtka, která představovala končící zimu a házela se do plynoucí vody, se jmenovala smrtná neděle.

A o poslední květné neděli se naopak na památku příjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma slavilo, obyvatelé jej vítali palmovými ratolestmi. U nás je nahrazovaly jívové proutky, lidově kočičky, které se v kostele posvětily, aby chránily dům před pohromou a jeho obyvatele před nemocemi. Snad proto někteří dokonce posvěcené kočičky polykali. Tento den se také občas vyhrazoval pro potulné muzikanty hrající na dudy.

Po velikonocích také následuje další šestero neděl, a to bílá (provodní), misericordia, jubilate, cantate, prosebná nebo také křížová a exaudi. No a následují ji další neděle týkající se adventu.

Charakter neděle, jakožto dne svátečního však nepřipouští, aby se stala dnem postním. Na památku mystického zmrtvýchvstání, jež se stalo křtem, se každou neděli světí voda, kterou jsou před bohoslužbami lidé v kostele pokrápěni. Proto tedy i katoličtí křesťané musí vzhledem k neděli dodržovat určité povinnosti.

Slovo neděle se také užívalo a užívá místo slova týden (např. trvalo to tři neděle), jelikož týden je doba dlouhá, tedy „od neděle do neděle“. Její hlavní původ však pochází ze rčení, že v neděli se nedělá.

^{Zdroj fotografie : www.tatenice.cz}