Prý je ale v současnosti přístup žáků natolik uvolněný, že se řada pedagogů obává vyrazit se svou třídou i na fádní dvoudenní výlet. Nemohu to posoudit, protože mé „školní přírodění“ probíhalo v letech osmdesátých, což skýtalo pochopitelně jistá specifika. Dovolím si proto připomenout, že vydat se za hranice všedního vyučování neprobíhalo tehdy nijak snadno.

Dodnes jsem nepochopila systém přidělování těchto školních výjezdů, protože si moc dobře pamatuji, jak nám vždy soudružka třídní říkala, že pojedeme jen za odměnu, tudíž se musíme slušně chovat a hlavně musíme podávat solidní výkony u tabule.
Přestože jsme v rámci možností její požadavky plnili, škola v přírodě nás potkala během osmi let základní školy pouze čtyřikrát. Jedinou radost z toho měly snad maminky, pro které příprava na tento podnik znamenala katastrofu. V letech osmdesátých se nedalo prakticky nic sehnat, a proto nervozita a třes našich pěstounů předcházela již první organizační schůzce. Napětí vyvrcholilo okamžikem, kdy jsme domů přinesli seznam nezbytných věcí sebou s přesně vyčísleným potem kusů.
Některé položky se pak ocitaly ve sféře nedostatkového zboží. A tak červené holiny velikosti 40 putovaly v mém případě až z Nového Města na Moravě, punčochové kalhoty z Brna a pláštěnku jsme pořídili paradoxně v prodejně partiového zboží. Mělo to tu nevýhodu, že tenkrát ještě člověk rostl, a proto co se dalo jeden rok použít, za dva roky již nedostačovalo. Učitelky na nesmyslných seznamech lpěly, a pokud nějaká maminka nad ním mávla rukou, její nebohé dítko dostalo za její laxnost vynadáno, v horším případě soudružka telefonovala ze šumavské samoty do pražského panelového bytu, kde atmosféra rázem zhoustla v obavách o další osud potomka.
Některé fanatičky totiž dokázaly klidně snížit i za zmíněnou nedbalost známku ve svém předmětu. 

Na školách v přírodě žák zůstal odkázán na tamní kuchyni, což v mnoha matkách vyvolávalo pocity, že jejich ratolesti umřou hlady, zvlášť když nad vším ohrnovaly nos jako já. Moje matka se ovšem smířila s tím, že jsem se z podobných akcí vracela o pár kilo lehčí, přesto mě většinou alespoň na počátek vybavila sušenkami a řízky. Často to pro mě znamenalo prakticky jedinou stravu. Radši jsem hladověla, než bych do sebe soukala nechutnou potravu. Musím ale konstatovat, že učitelské dcery, s nimiž jsem sdílela společnou třídu, byly v tomto směru trénovanější, nebo spíše naopak právě na školách v přírodě dokázaly spořádat porce i za nás, kteří jsme nad skladbou jídelníčku ohrnovali nos. Někdy to působilo, jako by se za celý rok pořádně nacpaly jen při této příležitosti. Jedna spolužačka mi to bázlivě potvrdila.


Soudružky se také řídily heslem – ve zdravém těle zdravý duch a z těch důvodů nás s oblibou proháněly po kopcích. Dnes už se hovoří o nutnosti dodržování pitného režimu. Ale tenkrát se tím nikdo netrápil. Klidně jsme se čtyři hodiny vláčeli krajinou, sluníčko nám pražilo do hlavy a když se někomu udělalo nevolno, soudružka ho počastovala výtkou, že nic nevydrží.
Navíc prostorová orientace pedagožek často pokulhávala a nesčetněkrát jsem zažila i desetikilometrové ztráty, protože soudružka se vychýlila z vytýčené trasy. Což komentovala slovy: „Buďte rádi, že se procházíte v čerstvém povětří a tak se pořádně nadechněte.“
Čerstvé povětří opravdu blažilo našim plícím, pokud ale zrovna nepršelo a ručička teploměru neklesla k nule, což se na horách stane poměrně rychle. Občas nás totiž na výlety vlekly deštivým počasím, kdy jsme nasadili těžce získané holiny, a pláštěnka přes tyto ochranné pomůcky jsme dokázali do pár minut nasáknout vodou.
Ti nejmokřejší obdrželi písemný vzkaz pro rodiče, že jim nezakoupili přiměřený oděv do sychravého podnebí. Jednou jsme se rozhodli dokonce vyzrát na třídní a nevzali jsme si přikázané punčocháče,ale jen podkolenky. Ona nám totiž kontrolovala lýtka, když to pak ale během pochodu zjistila, dostali jsme všichni ti, kteří neuposlechli rozkazu, poznámku, dokonce vyhrožovala dvojkou z chování. Řešilo se to ještě dlouho poté, co jsme už seděli zpátky v lavicích naší základní školy.

Nechci ale na školy v přírodě vzpomínat ve zlém. Díky nim jsem objevila pro sebe &Sumavu, Beskydy a především Máchovský kraj, kam se moc ráda vracím. Na školách v přírodě jsem se naučila spoustu veselých písniček, strávila desítky hodin nad kvartetem a bezstarostným hraním. Každopádně si někdy říkám, že je zázrak, že jsme péči našich poněkud šílených učitelek přežily.
Ale Bůh nás asi měl rád.

Zdroj fotografie:ceskehory.cz