Z toho co jsem se dozvěděla, vyplývá, že ne všichni měli to štěstí, aby školu v přírodě zažili, tudíž první odpověď na můj dotaz zněla takto: „Něco o čem jsem vždycky snil, ale žel nikdy na vlastní kůži neprožil.“

Mnoho z oslovených mužů zdůrazňovalo uvolněný režim a tedy návštěvy na dívčích pokojích a snad i konzumaci alkoholu. Kupodivu ženy spíš zaznamenaly společné hraní, kdy prý měly všechny holky pískacího mončičáka, nebo panenky. Někdy ale panenky nahradila přikázaná práce. A to když dívky musely prát klukům ponožky, a to jen proto, že se v tomto případě nejedná o činnost vhodnou pro silnější pohlaví. Hoši jim to ale mohli vynahradit na  diskotéce, kde dostali příležitost předvést svůj taneční um. Bohužel často spíše zlobili a kvůli rebelství jednoho frajera učitelka potrestala celou třídu.


Další stesk se objevil z oblasti ubytování. Několik oslovených upozornilo na tristní ubytovací podmínky. Do čehož zapadá zážitek, kdy zvídavé žačky objevily že strop pokoje tvoří desky, které lze zvednout, a když to udělaly, vybafly na ně myši. Od té chvíle  občas pozorovaly myší rej, až jednou jistá dívka pravila: „Ta šedivá je strašně ošklivá“. A při tom se ve dveřích ocitla jejich učitelka, která se shodou okolností jmenovala &Sedivá. Dívčinu poznámku si samozřejmě vysvětlila po svém.

Na školách v přírodě se žáci setkávali s jinými živými tvory, na něž ale reagovali velmi neobvykle. Inu věrni heslu – co se stane, když městské děti vypustíme do přírody, například sbírali listy s podivnými puchýřky. Přestože jim vychovatelka vysvětlila, že se jedná o duběnky, z nichž se vylíhnou broučci, listy putovaly nakonec až k nim domů na parapet, a o pár dní později se z nich vyklubaly tisíce mušek.
Chlapci mají většinou odvážnější přístup k neznámým tvorům, a tak se odhodlali třeba i k dráždění zmije za pomocí rozštíplého klacku a provázku s kulíkem. Zmije se zmítala ve vidličce a zatímco chlapci se dobře bavili, pedagogové k jejich překvapení zesinali hrůzou.

Některé soudružky se ovšem vyznačovaly specifickými výchovnými metodami. Musím ocitovat velmi originální a zároveň tristní příběh: „Nejvíc mi utkvěla v hlavě asi zimní škola v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, když jsme byli tak ve čtvrtý nebo pátý třídě. Jako hlavní učitelka s námi jela asi stopadesátikilová družinářka. Když někdo hned neuposlechl její povely, strašidelně koulela očima, dokonce se mi o tom i tenkrát zdálo. Už si na její jméno nevzpomínám, za to na její originální nápad nemohu zapomenout. Na začátku pobytu nám rozdala papírové vystřihovánky - holky dostaly panenku a kluci něco obdobného. Panáky jsme si tedy vystřihli a poté jsme na ně dostávali další vystřihovánky typu oblečení a doplňky, podle toho, jak jsme byli hodní. Docela nás to bavilo, až na to, že jsme museli také splnit závazek nočního nechození na toaletu, přičemž šlo o čas mezi devátou večerní a osmou hodinou ranní. A
aby nám to asi učitelka usnadnila, tak nás na noc zamykala. Někdy se to nedalo skutečně téměř vydržet, docela jsme se učitelky báli, proto jsme se ale snažili.“

Pedagožky ovšem kromě podivných výchovných zákroků mívaly i originální přístup ke korespondenci, jíž jejich svěřenci posílali rodičům. Dětský věk znamená upřímnost a proto téměř každý chtěl domů napsat vzkaz ve smyslu: „Hrozně tady vaří, učitelky jsou přísné a strašně se mi stýská.“ Když to ale žák opravdu odevzdal coby zprávu rodičům, nejprve ji prolustrovala kantorka. Scénář se pak odehrál v duchu pozvání „na koberec“, kde se nešťastný jedinec dozvěděl: „ Tohle rodičům psát nesmíš a koukej napsat tedy něco jiného.“
Výsledný list poté hovořil stylem: "Milá maminko, mám se tu dobře. Včera jsme měli svíčkovou…“


V rámci spravedlnosti ale uvádím postřeh mého známého, který má za sebou i vychovatelské zkušenosti ze škol v přírodě. Podle jeho názoru trpí dnešní děti hodně stresem, a hlavně je stresují vlastní rodiče. Na místě odjezdu na takovéto akce se pak srocují skupinky dětí a rodičů tahajících se s kufry, kteří i přes značnou zátěž stíhají komandovat ratolest: „Tobě v tom autobuse bude určitě špatně! Vem si kinedryl. Sedni si dopředu. Otevři si okýnko.“
Jelikož do těch dětí hučí podobné rady už pár dnů předem, opravdu některé cestou zvracejí. Ovšem po týdnu v přírodě se všichni uvolní a tak jak k tomu můj známý dodává: „Díky té poklidné atmosféře jsem zvracení nikdy nezažil cestou zpět, protože se děti těší domů a zpáteční jízdu autobusem zvládají bez prášků“.

Každopádně ale souhlasím s názorem jednoho kolegy, který své vzpomínání na školy v přírodě uzavřel výrokem:“ Už v dětství jsem si uvědomil, jak je pedagogický element nedostatečně prakticky připraven na pobyt v přírodě".


Předchozí díl:(klikni)
Zdroj fotografie:ceskehory.cz