Z knihy postihneme stavovské uspořádání na venkově i ve městě. Zabývá se kulturním světem spíše prostých lidí, a více venkovem, protože právě zde tyto vrstvy převažovaly. Čerpá výchozí informace z německých oblastí, cituje i regionální specifika a proto nelze uvedené závěry brát jako bernou minci v tom smyslu, že takhle to v daném období fungovalo vždy a všude. Tak tomu nebylo ani na území celé říše, zásadní poznatky a souvislosti ve své odlišnosti však mají platnost.

Zajímavá, i když hrůzu nahánějící, se může zdát kapitola o veřejném pořádku, kdy teprve až humanizace společnosti začíná od 17. století odstraňovat ty nejhorší výstřelky v tělesném trestání. Přesto i pohřbívání za živa, utopení, upálení zcela nevymizelo, drží se specielně jako součást ženských trestů. Licitování nad rozmnožováním církevních svátků (včetně pracovního volna a s ním spojených prostopášností) připomíná dnešní palby poslanců v souvislosti se státními svátky. I tehdy se ekonomický zřetel nepodceňoval, zároveň i tak počet svátků, včetně nedělí, byl značný.

Lid venkovský žil z obdělávání půdy a chovu dobytka, ve městech přistupovalo svébytné řemeslo a obchod. Více než dnes výsledky práce ovlivňovala příroda, každá rodina musela být v zásadě soběstačná. Přesto lidé prožívali období nejistot a hladu. Z beletrie máme zafixovaný přehnaný obraz úpícího nevolníka vysávaného vrchností, prezentované důtkami biřice (o pohádkový život se ale vůbec nejednalo), táhnoucí se celým novověkem. Pro objektivní vyvážení je nutné připomenout lidové zvyky. Přinášely úlevu, zábavu a vybočení z pracovního dne, zároveň vedly k upevňování pospolitosti na vsi nebo v rámci cechů ve městech. Každou práci formovaly rituály a obyčeje vedoucí např. k zajištění úrody, přetrvávající z dávných pohanských dob. Slavilo se společně, dle zažitých norem, jež každý musel respektovat. Jakékoli vybočení znamenalo narušení vztahů v komunitě. I dvorské či patricijské slavnosti se propojovaly s dávnými lidovými zvyky, i když přinášely novou dimenzi. Monotónní uplývání času pravidelně narušovaly jarmarky – týdenní i výroční.

Richard von Dulmen ve své knize přináší nový komplexní pohled na každodenní život v raném novověku, ukazuje ho v novém pohledu. Smazává jednoznačné představy o temném období kolem třicetileté války a přináší trochu komplikovanější a o to zajímavější náhled. Čtenář tak získá mnohdy zcela překvapivou informaci o běžném životě svých předků. Vztahy mezi lidmi, prací a pospolitostí byly sice jiné než dnes, přesto se díky skvěle zpracovaným pramenům vylupuje vesničan i měšťan mnohem životnější a dnešnímu člověku i srozumitelnější.

Kniha tak nezahlcuje daty, ale rozebírá a propojuje souvislosti, jež způsobují, že čtenář se může mezi svými předky cítit jako doma, případně se ztotožnit s některými elementy tehdy i dnes běžnými. Náš prapra...dědeček si také rád přihnul, vášnivě holdoval hráčské vášni (karty, kostky, vrchcáby..), miloval tanec, navštěvoval středisko společenského veřejného života, doupě neřesti– krčmu, ale také její protipól- kostel. Od 17. století se rodiny o Vánocích scházely kolem ozdobeného vánočního stromku, jež se stal jejich centrálním symbolem. Převlékání za anděly, pastýře a Ježíška kritizovala církev, ale hry o Jezulátku měly pevné kořeny. Ještě významnější oslavy provázely velikonoční svátky.
Už tehdy se vesele slavil první máj, sice nikoli jako svátek práce, ale omladiny. Byl prodchnut tajemnou nocí Valpuržinou, kdy se vyháněli čarodějnice a ranním stavěním májky.

Přečtením knihy se čtenáři dostane nejen mnoha nových historických informací, ale i pozná své předky jako plnokrevné lidičky, jimž nebylo nic lidského cizí. Zároveň se může objektivněji rozhodnout, zda právě tyto staré časy by stály za návštěvu.

Richard van Dulmen: Kultura a každodenní život v raném novověku. Vydalo nakladatelství ARGO v roce 2007

Zdroj obrázku:argo.cz