Kult filmových hvězd skutečně nedává na vybranou. Přední strany žurnálů nás přesvědčují, koho zbožňovat a obdivovat. Před kým mají ženy blednout závistí a muži rudnout od chtíče. Obrovská síla, s níž mediální řeka razí koryta vkusu, mě však nestrhla a naopak u mě vyvolala obrannou reakci. To, co sálá příliš jasnou září, nás může spíše donutit zakrýt si oči. Začal jsem utíkat do stínu tmavých řas u hereček skromnějšího typu krásy. Určil jsem po přeslici rodokmen méně nápadných hvězd. Klára Issová, Barbora Seidlová, Táňa Pauhofová… Všiml jsem si jich posledních českých filmech (protože ty naše si nenechávám ujít) a v jejich tvářích jsem si pozvolna uvědomoval jinou, tišší, sotva postřehnutelnou, ale o to dražší krásu. Čím ovšem u mě dokázaly přemoci hvězdnou falangu nastolených předem jasných bohyň?

Jsem přesvědčen, že i kráse můžeme udělovat přívlastky. Pamelu a kol. bych opuncoval přídomkem krásy oslnivé. Kláru a její souputnice bych zařadil ke kráse tiché. Co se týče prvního typu, nemůžeme o ní pochybovat. Ještě než vám přijde na oči, už křičí do světa „zde přicházím“ a na míle daleko vás oslepuje pokořujícími paprsky. Jde o krásu dravou. Sotva se zjeví, přepadne vaše smysly na záda pudů a vy jí ještě budete zpívat rapsodie, zatímco už bude držet tlapu na vašem hrdle. Na nikoho se neohlíží, všichni se musí ohlížet za ní, ráda se nechá vidět, a proto si na vás políčí; odtud záliba ve všem, co svítí nebo se alespoň třpytí – kabelky, čelenky, střevíčky, kostýmky, oční stíny, rtěnky – rozsvěcuje na sobě stromek svůdných líčidel a nese se v tom hrdě. Někdy však taková hrdost zdviženým nosem přečnívá hranice pýchy. Za takovou agresivní krásou netřeba chodit daleko, sama si vás najde zvětšovacím sklem médií. V jejím případě stačí se jen dívat, nechat se unášet jásavou bystřinou jejích loken a vzrušovat se každém zakolébnutí sexy těla. Pohodlné! Na druhou stranu vnější atmosféra krycího lesku vás nejspíše odradí od zkoumání reliéfu její duše.

Za skromnější sestru té první, křiklavé krásy, považuji krásu tichou. Zásadní odlišností oproti té prvé je, že se nechá od vás hledat. Může spočívat ve zvláštní konstelaci očí, nosu a úst a být postřehnutelná asi tak obtížně jako nově vyrýhované souhvězdí mezi tisíci již popsanými. Jde o krásu střídmou. Sama se neohlásí, podá jen náznak, stopu, které se musíte trpělivě držet, chcete-li odemknout truhlu jejích pokladů rafinovaně maskovanou v jejich přirozenosti. Láká vás neviditelně spíše svou vnitřní tajuplností než vnější září. Jako představa rajské zahrady, která ale přes hřeben zdí upouští jen cvrlikání ptáků a napěněné vrcholy dřevem vonících keřů. Je krásou beze šminek. A pokud už podtrhuje své rysy, dělá to úměrně své slavnostní vážnosti a bez přehánění, své oční stíny nemusí přetahovat. Její tvář se už se totiž sama líčí vnitřním bohatstvím, nechává do sebe vstupovat duši, tak jako hladina zář pokladů ze dna. Její proniknutí si žádá duševní dobrodruhy. Ano, odvážným přeje, ale i jim dovede klást překážky, ráda se schovává a jednou chycena nelehko se uchopuje. A navíc – můžete ji sice najít, ale hledání tím nekončí. Objevujete ji postupně a tím vás ona si vás drží v šťastném napětí. Tichá krása se nedává zadarmo, musíte si ji zasloužit a tím úsilím jí vtiskáváte přidanou hodnotu.

Tolik můj osobní postřeh v malém srovnání, které mi vnukla plejáda naposledy zhlédnutých českých filmů. Nebudu zde pitvat choulostivé otázky, na jakou stranu vah pokládám blondýnky, kam šikuji brunety, kam odsuzuji černovlásky a co zbude zrzkám, modrookým, zelenookým aj. Jedno důležité přání pro vás ale zůstává: Ať se za použití estetického citu přidáte na stranu jakékoli krásy, přečkáte oslepující exploze sexbomb nebo zabádáte v tajích tichých popelek, hlavně se zamilujte do té pravé.

^{Zdroj foto: www.todo-sobre.com}