Závist bují téměř stejně rychle jako plevel, rozrůstá se a dusí vše hezké ve svém okolí tak dlouho, dokud se jí nepodaří všechnu krásu zahubit. Je rozdíl přát si něco, co má ten druhý a nebo mu to nepřejícně závidět. Kamarádka může závidět, že má vaše dcera výrazné úspěchy ve škole a tak tu a tam utrousí, že neumíte pořádně uvařit, že vaše prádlo by potřebovalo pořádně vyžehlit, že váš účes už dávno vyšel z módy, že se o své děti neumíte pořádně postarat... Co na tom, že nic z toho se nezakladá na pravdě? Záleží na tom? Nikoli... I kdyby se našlo mnohem víc těch, kdo by to ochotně vyvrátili, část špíny na vás stejně ulpí a už nikdy se jí nezbavíte. Zadusí ve vás život stejně úspěšně jako plevel nebo popel z běsnící sopky.

Jak se bránit proti závisti? Přiznávám, nevím. Nedokážu ji pochopit. Nedokážu se vžít do člověka, který na závisti začne budovat nenávist ke světu, jenž mu nedopřál, co mají druzí. I když sem tam se svým životem nejsem tak úplně spokojená, leccos bych chtěla líp a jinak, přece jen – neměnila bych. Nechtěla bych žít životy jiných, s jejich radostmi, úspěchy, starostmi či neúspěchy. Není nad to žít svůj vlastní život, jít za svými sny, ne jen slepě toužit po snech těch druhých.  Může mít člověk radost z něčeho, co vlastně ani nechtěl? Jak přemýšlí lidé, kteří dokáží slepě ublížit jen proto, že druhému nepřejí štěstí, lásku, úspěch, radost? Co je trápí? Nedostatek toho všeho, co druhým závidí?

Těžko říct. Nedokázala bych úmyslně ublížit a děsím se toho, že jsem třeba někdy někomu ublížila, aniž to vím. A mrzí mě, že se najde dost těch, jimž to nevadí, kteří to dělají a navíc úmyslně, s touhou ublížit, ponížit, pošlapat to krásné, na co zatím sami nedosáhli. Kdysi mi jeden známý řekl, že už netouží jít za svým snem, protože ho jiní pošlapali, nakydali na něj pomluvy a kritizovali něco, čemu ve skutečnosti vůbec nerozuměli a sami by to nikdy nedokázali. Tehdy mě mrzelo, že se chce vzdát toho, co celá léta budoval s takovým elánem, chutí a šarmem. Rozdával radost, smích a pohodu a najednou toho chtěl nechat – kvůli závisti. Ano, nic jiného za tím obvykle nebývá, protože existuje kritika a kritika. Ta upřímná, s touhou pomoci vyhnout se nedostatkům, i ta zákeřná, s touhou ublížit.

Tehdy jsem mu řekla, že když těm řečem začne naslouchat, věřit jim a pochybovat o sobě, uškodí jen sám sobě. A to platí pro všechny. Pokud v hloubi srdce věříte, že děláte správnou věc, tak ji dělejte. Vždycky se najdou posměváčci a závistiví zákeřníci, kteří se vám v tom pokusí zabránit. Ale postaví se za vás ti, kteří vám fandí a upřímně přejí úspěch, radují se s vámi. Protože člověk se nikdy nemůže zavděčit všem.

Říká se, že příběh lidstva je vlastně příběhem jediného člověka a naopak – příběh jednoho člověka je příběhem celého lidstva. My všichni jsme tudíž potenciální obětí života. A záleží jen na nás, jestli se tomu poddáme nebo se budeme bránit. Třebas i tím, že neustoupíme z cesty, kterou jsme si vytyčili.

^{Foto: www.kinoserver.cz}