Také sbírám děti. Málokdy se doma pohybují jen ty, co mi skutečně patří (i když ve skutečnosti mi samozřejmě nepatří ani ty vlastní, patří pouze samy sobě), spíš se jejich počet pohybuje plus mínus pět až osm. Když jedeme na výlet, zákonitě s sebou máme dítě navíc. Letos jsem s sebou „černého“ pasažéra přibrala dokonce i na dovolenou. A nelitovala jsem.

Sbírám zatoulané životy, lidské i zvířecí. Chodí k nám už několik let nyní osmnáctiletý mladík, kterého - jak říkám - jsem napůl adoptovala. Chodívá si pro rady, pomoc a nebo jen tak popovídat. Děti mých přítelkyň se mi dost často svěřují se svými starostmi i radostmi, mé děti zase spíš s průšvihy (někdy je k tomu ovšem musím donutit pod tíhou důkazů) nebo s přáními.

A v neposlední řadě sbírám ty, které už nikdo jiný nechce. Kočky, zakrslé králíčky, křečky. Jak a proč – se ujímat ztracených duší? Jak – no přeci jednoduše. Otevřete svůj dům, své srdce, svou duši. Vytvoříte jim prostor k životu. Křečkům třeba v akváriu či v kleci (ta ovšem nesmí mít velké rozpětí mezi špriclemi, nebo vám váš nový nájemník vezme roha), králíčkovi klec poněkud větší, s výběhem a možností proběhnout se i po bytě (králíčci bývají čistotní, ti naši nikdy netrousili trus po bytě, nechávali si to na „doma“ – tzn. že dělali svou potřebu v kleci, na stejné místo. No a kočky? Ty se zabydlí, kde se jim právě líbí. Třeba na parapetu nebo v krabici, ze které jste právě vybalili nákup, v domečku pro panenky nebo v košíku na šití.

Stává se docela běžně, že přijde kamarádka a přinese klec s křečkem: „Vezmeš si ho, viď? On by ho můj známý vyhodil k popelnicím...“ A křeček putuje k dceři do pokojíčku, aby v nestřeženém okamžiku zlikvidoval její nové tričko k tvorbě svého pelíšku...

Nebo: „Mám tu malého, černého kocourka, nechceš ho?“ Na mé námitky nikdo zřetel nebere. Kocourka mi přinesou do práce a položí na pult (pracuji v knihovně). Je rozhodnuto. Vím, že kotě už domov má. V mém srdci, v mém domě, kdekoli, kde jsem i já. Králíček se k nám dostal proto, že jeho majitelka odjela na několik let do Anglie a chlupatého kamaráda si s sebou vzít nemoha.

A tak se nám barák zaplňuje ztracenými dušemi, ke kterým přilnu víc, než je zdravé a každé zastonání zaplatím několika bezesnými nocemi, každou smrt mořem prolitých slz.

Čtyřletý kocourek Nobody, kterého manžel našel v odstaveném vagónu, nás zpočátku dojímal tím, že se odmítal hnout z baráku a jeho smyslem života se stalo probojovat se dovnitř. Když jsme odcházeli, šel jako stín za námi až na zastávku či do krámu, v domnění, že odcházíme – bez něj. Nyní už to nedělá, ví, že i když odejdeme, zase se vrátíme a on se taky má kam vrátit ze svých nočních i denních toulek.

Roční kotě, které jsme dostali tak malinké, že jsme mu začali říkat Miminko – a už mu to zůstalo – je v podstatě mé čtvrté dítě. A dvanáctiletá kočka Elsa je už taková seschlá stařenka, která se snaží dělat neviditelnou, když přijde čas, abychom ji vyšoupli na čerstvý vzduch.

Dostáváme se k otázce druhé – proč se ujmout takového ztraceného tvorečka? Nepotřebujete žádný důvod, jen pocit. Pocit, že to musíte udělat. Že to udělat chcete. I zvířata touží cítit lásku nebo třeba jen náklonnost, i ona se chtějí stát součástí něčího života. Tak o tom nepřemýšlejte. Prostě to udělejte.

Pokud doopravdy chcete. Na ničem jiném nezáleží.

^{ZDroj fotografie: www.jetix.cz}