Ne všechny představy o životě musíme hned šoupnout k ledu. Po nutných korekcích, realizovaných většinou ještě za letu, mrskne s námi vichr o zem a předveď se, človíčku. Dneska si povídám s Jiřím K. Dudychou, keramikem, hlavou keramického ateliéru a firmy „DUKE bohemia“ z Litomyšle. S člověkem, obdařeným diagnózou RS, mrchou nevyzpytatelnou. Pane Dudycho, dopad do reality zbavený servítků. Vidím to jasně. Prozradíte nám, jak dlouho zrálo přesvědčení, že keramika může naplnit vaše příští roky?
Bylo to trochu jinak. Keramiku dělal dědeček i táta. Já jsem jí měl tak říkajíc plné zuby, snad i proto jsem chtěl dělat něco jiného. Cesta mne zavedla na pedagogickou fakultu. Jenže, tam jsem zjistil, že mne tato práce neuspokojuje a vrátil se k rodinné tradici. A to byl také okamžik, kdy mi byla diagnostikována RS. Jenže já jsem nikdy neuznal, že jsem vážně nemocný, že bych se měl šetřit. Vždy jsem „jel nadoraz“. Jenom ten doraz je nyní o trochu blíž.

Proč mluvím o pomoci sobě? Protože člověk, hodný toho titulu, má skoro povinnost snažit se, aby jeho pobyt na tomto světě přinesl radost komukoliv jinému. On tedy musí sehnat do hejna i zbytky sil k potřebě tu radost položit na stůl. Vy jí předkládáte habaděj. Na úvodních stránkách vaší webové prezentace píšete o tom, že váš otec, sochař Jiří Dudycha, zůstává stále jediným designérem vaší interiérové keramiky. Platí to pořád? Máme vám to věřit? Pohled na keramiku z vašeho ateliéru mě přesvědčuje o tom, že i realizace jeho návrhů je vysoce uspokojující činnost. Ale přece?
Opravdu, můj otec zůstává jediným autorem. Pravda, je těžko uvěřitelné, že takový záběr technik, nápadů i způsobů tvorby se zrodí v hlavě jednoho člověka. Je to tak. Zkoušel jsem tvořit. V tátově konkurenci jsem to ale vzdal.

Velkým omylem tohoto státu je tzv. pomoc notorickým lenochům, jež se časem změnila v měsíčně se opakující shluk lenochů na úřadu, kde dostávají svou finanční podporu. Na rovinu říkám, že hledím s velkou úctou k vám, když vidím současný jasný smysl vaší existence, přes, říkejme tomu shovívavě, určitý váš handicap, který jsem zmínil již výše. Dá se tomu říkat „art terapie“, či se jedná o prostou „zabejčilost“ chlapa s tvůrčími ambicemi?
Teď opravdu nevím, jak odpovědět. Asi to je otázka osobního světonázoru, hledat pomoc u sebe. Vím jen to, že jsem si nikdy neřekl „ted‘ budu takový“. Prostě jsem jaký jsem a v mé nynější situaci to je asi užitečná povaha.

Dostáváme se ke klíčové otázce a tudíž i k odpovědi. Myslím si, že dostatečně transparentně vnímám nabídku pomoci, tak, jak ji nabízejí různé humanitární a charitativní instituce a spolky. Nemyslím si, že všichni, co mají chuť pomáhat, mají správnou představu, jak to dělat. Bojím se, aby jakkoliv omezení pacienti, vlivem té pseudostarosti, nezpívali sborově, opět s Buty, „Mám jednu ruku dlouhou“ a nenatahovali ji na chodníku. Co mi o tom řeknete vy?
Znovu opakuji, je to otázka pro každého člověka. Pro každou povahu. Když se mne doktorka ptala, jestli mám invalidní kartu do auta a já jí řekl, že ne, téměř mi vynadala. Když se mi hůře chodí, tak ať si ji koukám zařídit. Prostě mne nenapadlo, že bych ji mohl mít. Spíš má blbost, než zásluha. A vím, že mnoho lidí nedělá nic jiného, než že hledají nějaké výhody. Kvůli té rozdílnosti lidí asi nikdy nepůjde nastavit systém sociální pomoci akorát. Mírný bude zneužíván a tvrdý napadán. Jako nedosažitelný, že.

Z nabídky keramiky vašeho ateliéru mě upoutaly zvlášť ty kusy, kde kombinujete s hlínou kov. Co na to teplota v peci? A kam vás to ještě zavedlo? Ke kovářství? K zámečničině?
Ke konečnému spojení dochází až po výpalu keramiky. Společné vypalování není možné. A to jiné řemeslo? Máme okolo sebe dostatek kvalitních řemeslníků, kteří rádi naplňují tátovy myšlenky.

Nezapudím v sobě obyčejnou zvědavost člověka, projíždějícího na kole občas městem. Prozradíte, kde si mám dát bacha? Prozradíte, kde jste si v Plzni „ustlal“?
Bylo to u náměstí. Nejsem si jistý, ale tuším že to byla Františkánská. Jo, a pozor na kanály v Domažlicích. Ty hranaté přinášejí smůlu. Zvlášť když se do nich vjede kolem.

Dámy a pánové, nahlédněte na www.dudycha.cz. Pane Dudycho, já vám děkuji za čas a slova.


^{Zdroj fotografie www.dudycha.cz}