Krade se všechno a všude. Přesvědčila jsem se o tom mnohokrát na vlastní kůži, a to naposledy včera.
Jelikož se právě podrobuji lázeňské péči, jsem mimo domov a společnost mi místo manžela dělá má spolubydlící. Ta se poránu vypravila na ona místa, s roličkou toaletního papíru a důstojností sobě vlastní. Mezitím však její plány zhatil zvonící telefon, tak ta dobrá duše svou proprietu odložila a šla hovor vyřídit. Nějaká jiná duše (už ne tak dobrá) si však mezitím její toaletní papír nemilosrdně přivlastnila. Má spolubydlící byla zoufalá. Já se touto situací vesele bavila. Má nebohá kolegyně zoufale běhala po pokojích, hledajíc svůj ztracený toaletní papír, jako by věřila, že se nešťastná rolička sama ozve. Přestože se mi událost zdála nanejvýš zábavná, nakonec jsem se ustrnula a vtiskla jí do ruky svou, pečlivě opatrovanou roli, aby mohla v klidu vykonat svou potřebu.
Smích mne však přešel ještě týž den!
Odpoledne jsem šla na masáž. Protože pršelo, dostavila jsem se s nezbytnou maličkostí - deštníkem. Rozložila jsem ho v koutě aby proschnul a těšila se na zušlechtění svých zad.
"Ten deštník bych tam nenechávala", řekla mi sestřička, když jsem vcházela do ordinace.
"Kdo by ho kradl, každý má svůj", odpověděla jsem bezelstně a deštník jsem opustila.
Ale ouha! Když jsem po patnácti minutách vyšla z ordinace, deštník byl pryč. Vzhledem k raním událostem s toaletním papírem mne kupodivu tato ztráta nemrzela, ale rozesmála. Sice jsem trochu zmokla, ale zato už vím, že se krade všechno a všude a že rčení "Zlaté české ručičky" stále platí. Bohužel jen trochu pozměnilo svůj význam.