Letním letem českým světem
Milí přátelé,
zdravím vás v babím létě. Okurková či kachní sezona pomalu končí. Abych byl IN, přečetl jsem si tři bulváry, &Síp, AHA a Blesk. Kdo je čte se zájmem, budiž mu přáno. Pro mě to bylo šokem. Jednotná náplň všech tří periodik (a bohužel jako přes kopírák stejná) jsou skandály hvězd a hvězdiček, černá kronika, nemoci slavných a něco o sportu. Frank Sinatra si kdysi povzdechl: „Dřív musel být člověk slavný, aby si mohl dovolit skandál. Nyní stačí udělat skandál a člověk je slavný.“
My v naší mladé demokracii můžeme všechno. Pomluvy, drby, podvody, rozvody slavných, ať se tím národ opíjí. Mimo jiné, už by se měli rozvést jen předsedové sněmovny a senátu a máme vzory z nejvyšších míst, od špičkových státníků jak přistupovat k rodině, základu státu. Když dva vrcholoví politici opustí rodinu, kde tedy ten základ státu je? Prostě, kdo se nerozvádí nebo nemá alespoň milenku, není IN (česky v) a taky nemůže být slavný. Není ale lépe nám, normálním anonymním lidem? Kdybych se opil a lezl po ulici po čtyřech, nebylo by to ani do místních zpráv. Možná kdybych ještě někoho pokousal a on dostal ode mne vzteklinu, tak snad.
Nakonec, co bychom chtěli? Samostatným a svéprávným státem jsme se stali teprve v roce 1990, definitivně až odchodem dočasně u nás ležících sovětských vojsk. ČR jsme od roku 1993. Takže naší demokracii je teprve 17 let a z toho plyne, že ještě není plnoletá a je stále ještě v pubertě. S tím souvisí, jakým způsobem společnost nahlíží na dění ve státě a bere si z něj příklad na doma a taky podle toho posuzuje společenskou úroveň občanů. Nejsem si jen jistý, zda jsme svéprávní občané.
Víte, jaký jsme byli do roku 1990 stát? No, přece 39. svazová republika Sovětského svazu jménem Krachistan.
Ale teď k tomu rozmarnému létu, zataženému, oblačnému, polojasnému a jasnému. Ač na vás působí tak, jak si sami připustíte, tzn. dobře nebo špatně, uznejte, že je krásné. Vůbec ten mikrosvět v našem okolí stojí za to. A když vyrazíte na toulky byť jen po vlastech českých, nasbíráte té krásy naší země celou kytici. Můžeme tu parádu vnímat všemi smysly. Malebnost naší krajiny, její vůni a její hlasy. Je to naše matka. Do její náruče se všichni jednou vrátíme.
Trávil jsem opět letošní léto na Českomoravské vysočině a stále se nemohu vynadívat na zalesněné hřebeny vrchoviny, louky, lány polí mezi nimi a oka jejích rybníků a rybníčků. A nad tím letí stále oblaka a zrcadlí se v rybnících a v očích. A letní vítr mi stále přináší z dáli vůně krajiny, které přímo opíjí. Vysočina je moje láska, ale moje rodná Haná je taky krásná. Její prostor, širé mírně zvlněné roviny a vysoké nebe nad hlavou jsou také okouzlující. Nevyberete si, kam v Českých zemích zavítáte, tam je krásně. Nežije se zde špatně.
Žádný náš den není všední, všedním jej můžeme udělat jen my sami.
Mějte se hezky a trochu letní zahálky vám také neuškodí. Nevím, zda se to píše Dolce far Niente. Váš Petr &Safránek
Diogenova zahálka
Pohled na nebe přes moře trav
Na modrý oceán s vlnami oblak
Nad hlavou přeletí vážka
Koncert hmyzu a ptáků uspává
Myšlenky poletují jak motýli
&Sumí jak nové víno v sudech
Ta polední siesta v trávě
Stojí za ztrátu času a bydlení