Slunečný den

Psalo se datum 18.7.2005. Byl krásný prosluněný letní den, nebe téměř bez mráčků. Vše vypadalo jako obvykle. Odpoledne jsem se jela projet na kolečkových bruslích. Bruslila jsem s obrovským nasazením, takže jsem se brzy unavila a se spokojeným výrazem ve tváři jsem se vrátila domů. Hormony štěstí vyplouvaly na povrch. Vstoupila jsem do obýváku a chtěla jsem rodičům říci nějaký postřeh z jízdy, jenže ... maminka se dívala takovým nepřítomným výrazem a řekla mi: „Posaď se! Stalo se něco strašného – Kája není, umřela.“ Jak jsem zažívala euforii z bruslí, tak jsem jí to odkývala a z pusy mi vyletělo jen: „Jo.“ Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, co ta slova znamenají. Pak už jsem jen seděla, bradu opírala o kolena, která jsem si rukama k ní přitahovala. Maminka pak sebrala síly a pověděla mi, jak se to stalo.

Bolest

Proč zrovna ona? Vždyť nikomu nic špatného neudělala, byla ještě dítě. Na internetu jsem si večer přečetla:

MLADÁ BOLESLAV - Skok do řeky Jizery těsně nad jezem v Otradovicích na Mladoboleslavsku se stal včera kolem poledne osudným pro dvanáctiletou dívku z Nymburska. "Chtěli se spolu se dvěma zhruba stejně starými bratranci nechat proudem přenést přes jez. Proud vody však dívku stáhl pod hladinu," uvedl mluvčí mladoboleslavské policie Ladislav Mareš. Z vody podle něj dívku vytáhl až po několika minutách cyklista, který jel kolem. "Jeden z chlapců vyplaval sám bez problémů, druhému musel na břeh pomoci pracovník povodí," doplnil s tím, že dívčin život se však už přes oživovací pokusy zachránit nepodařilo.

Skutečnost se lišila od této zprávy, která byla velmi stručná, takže vše působilo jiným dojmem než tím pravdivým.
Několik málo okamžiků změní další události. Vyhasne lidský život a už zbudou jen vzpomínky, žal a pocit prázdnoty. Rodina, přátelé, známí, spolužáci všichni to prožívali. Na místo nehody jsem se přišla rozloučit, ale od té doby jsem tam nevkročila. Na hřbitov odmítám chodit, bolest tam mnohem zesílí. Myslela jsem si, že už jsem si to „nějak“ vstřebala. Ale když jsem se dostala do situace, kdy jsem se hřbitovu nemohla vyhnout, zjistila jsem, že se rána vůbec nezacelila. V běžném životě, kdy každý spěchá, není tolik času přemýšlet, ale tam?

Procitnutí

Tato událost mě hodně poznamenala, protože strávit s kamarádkou dovolenou a druhý den zjistit, že najednou NENÍ, nedokážu to pochopit. Nikdy už mi nepoví novou příhodu, přání či nevymodeluje na keramice delfína. Začala jsem si vážit života a užívat si každý jeho den mnohem více než předtím. Věděla jsem, že lidé umírají. Ale nikdy do té doby jsem si neuvědomila, že nejen staří odchází na onen svět, ale že KAŽDÝ může zemřít nečekaně. Ráno odejdeš do školy či práce a večer už se tam nemusíš nikdy vrátit, nebo tobě se někdo nevrátí. Strašná představa!!!

Nezodpovědnost

Nedokážu pochopit, když opilí lidé sednou za volant a střemhlav se řítí do náruče smrti, aniž by jim to docházelo. Ještě horší jsou jejich spolujezdci, kteří dobrovolně s nimi vlezou do vozu. Cožpak nikdo z nich, nikdo nesledoval nikdy zprávy, kde se to smrtelnými nehodami pod vlivem alkoholu jen hemží?

Sebevražda

Když někdo chce opustit svět z dlouho neřešitelných problémů, protože již nevidí jiné východisko a chce před vším utéct, je mnohem pochopitelnější než sedat za volant. Člověk, který se chce zabít, přeci nejdřív zváží všechny možnosti, které je schopen ve své situaci vidět. Kdyby se někomu svěřil, dostala by podle něj neřešitelný problém nový rozměr a podíval by se na vše z jiného úhlu pohledu. Bohužel naprostá většina v sobě problémy dusí a o pomoc požádají až po nepodařeném pokusu o sebevraždu. Po něm snad přijde procitnutí a nová šance. Jenže tu nedostanou všichni. Někteří zůstanou rozpláclí na silnici, předávkovaní prášky, s kulkou v hlavě …

Nová šance

Kdybychom nikdy nezažili beznaděj, tak bychom nežili. Vždyť v těch chvílích, kdy se cítíme opravdu na dně a můžeme i někoho ztratit, nám dochází, co by se mohlo stát kdyby… V uznání chyb a najití řešení se skrývá naděje a druhá příležitost. Je důležité ji umět zhodnotit a dobře využít, protože další už nemusí přijít. Život představuje nejvyšší kartu, se kterou hrajeme. Proto bychom s ní měli naložit, jak nejlépe dovedeme, a ne se smrti tváří v tvář vysmívat v opileckém automobilu či utíkat na onen svět dobrovolně. Komunikace, láska a přátelé, to by měl být náš záchranný štít. Važme si života a lidí, kteří do něj patří. Cena života bývá bohužel podceňována, protože jsme ji dostali „zadarmo“. Až když se stane nějaké neštěstí, si jeho hodnotu uvědomíme. &Skoda, že až tehdy, ale lepší než nikdy.
 
Zdroj fotografie: gvrd.bc.ca