Lída Baarová (vl. jménem Ludmila Babková, jméno převzala po rodinném příteli), se narodila 7. září 1914 v Praze do rodiny úředníka Karla Babky, který byl v době, kdy Lída přišla na svět nucen narukovat do armády a zpět domů se vrátil až po zhroucení italské fronty v roce 1918. Rodina Babkových patřila mezi vyšší vrstvu a v tehdejší době se rozumělo jaksi samozřejmě, že děti, vychovávané v takovýchto rodinách, mluvily několika jazyky a dostávalo se jim také vzdělání v kulturní oblasti.
 

Lídina maminka se toužila stát operní pěvkyní, ale manželství a mateřství jí její zamýšlenou kariéru poněkud pozměnilo a tak se spokojila alespoň se zpěvem v operním sboru. Tatínek ovládal hru na housle a Lída dostávala hodiny klavíru. Jelikož ale podle svých vlastních slov hudebním talentem neoplývala, staly se pro ni hodiny klavíru spíše nutným zlem.

V roce 1921 přišla na svět Lídina výjimečně krásná, plavovlasá sestra Zorka (známá později jako Zorka Janů), která se tak, jako většina mladších sourozenců rychle stala středem pozornosti celé rodiny. Lídu to ale nepokřivilo, naopak, donutilo jí to více se napřímit a snažit si své místo na slunci vydobýt všemi silami.

V roce 1924 byla přijata na gymnázium a začala také navštěvovat hodiny tance. V této době snila o kariéře baletky, zároveň se ale ve škole začala zajímat o recitování a tak se pomalu dostávala k myšlence zkusit uspět na prknech, co znamenají svět.

Ve čtrnácti letech se pokusila dostat na divadelní konzervatoř, nepodařilo se jí to, ale Lída se nevzdala, celý rok brala hodiny u herečky souboru Národního divadla, Anny Suchánkové, a příští rok se na konzervatoř skutečně dostala.

Již ve druhém ročníku studia ji pro svůj film Kariéra Pavla Čamrdy objevil Miroslav Krňanský, Lída roli v jeho filmu i přes to, že tím porušila školní řád, přijala. Po premiéře filmu se šla Lída přiznat k porušení školního řádu. Následkem bylo její vyloučení ze studia na škole. Lída ale neměla téměř čeho litovat. Nabídky filmových rolí se na ni v jejích pouhých sedmnácti letech jen hrnuly.

V následujících třech letech si zahrála ve více než patnácti filmech, jmenovat můžeme například Okénko, Pokušení paní Antonie či Dokud máš maminku. S režisérem filmu Lelíček ve službách Sherloka Holmese, Karlem Lamačem, prožila Baarová také románek.

V roce 1934 dostává Lída Baarová pozvánku ke kamerovým zkouškám pro chystaný film Barcarola, který se stal nakonec jejím prvním německým filmem. Ztvárnila v něm roli nejhezčí ženy Benátek (sama byla v té době považována za jednu z nejhezčích hereček Evropy). Kvůli roli podstoupila drastickou dietu (údajně jedla pouze tři jablka denně) a mnoho času trávila také učením se správné německé dikci.

Partnerem v Barcarole a později i v životě jí byl tehdy nejpopulárnější milovník Gustav Fröhlich, který se kvůli ní dokonce rozvedl s manželkou (která ovšem byla maďarská Židovka, přemlouvala ho k emigraci, on se pro ni ale nehodlal vzdát svého postavení a tak pro něj snad vztah s Baarovou byl jakýmsi vysvobozením od špatného svědomí).

V roce 1937 odmítla Baarová nabídku hollywoodského studia Metro-Goldwyn-Mayer, což později pokládala za svou největší chybu.

Vztah Baarové a Fröhlicha ale po nějaké době přestal být tak ideální, Gustav po Lídě požadoval, aby se zřekla své herecké kariéry a fungovala nadále jen v domácnosti. Mimoděložní těhotenství způsobilo, že herečka nemohla již nikdy otěhotnět. Tato záležitost společně se začínajícím známost s Josefem Goebbelsem zasadila vztahu definitivní ránu.

Právě vztah s říšským ministrem propagandy Josefem Goebbelsem, který Lída jednou do detailů popisovala a jindy vehementně popírala, se stal tím, co Baarové česká veřejnost nedokázala nikdy tak docela odpustit. Tento vztah také vadil samotnému Adolfu Hitlerovi – když se dozvěděl (údajně od Goebbelsovy manželky), že se Goebbels hodlá se svou ženou kvůli Lídě nechat rozvést, jasně dal najevo, co si přeje, aby se stalo a co se tudíž také stane slovy: „Co by na to řekl lid?“ A veškeré pochybnosti ukončil prohlášením: „Kdo dělá dějiny, nemá právo na soukromý život.“ Tímto učinil tečku za vztahem, který byl tolika lidem nepohodlný a za který Lída Baarová téměř celý život tvrdě platila.

V roce 1939 se Baarová za nejasných okolností vrací do Prahy. Její vlastní rodina ji přijímá ne právě s nadšením, o veřejnosti ani nemluvě. Baarová se dostává do nezáviděníhodné situace. Jako útěcha jí může posloužit fakt, že ve světě filmu má její jméno stále skvělý zvuk. Na česká filmová plátna se vrátila ve filmu Ohnivé léto, kde si zahrála společně se svou sestrou Zorkou. Následovala populární Dívka v modrém. Ve filmu zazářila po boku Oldřicha Nového. Úspěch tohoto snímku se jí již nikdy nepodařilo zopakovat.

Další zadostiučinění přišlo ve filmu Enrica Guazzoniho, La Fornarina, kde se Lída zapsala do povědomí italských filmařů. Následovaly role v několika dalších italských filmech. Jak se ale blížil konec války, Baarová pocítila, že by pro ni jako „tu, co se stýkala s těmi Němci“, nemuselo v Praze být zrovna bezpečno a rozhodla se tak pro odchod ze země. Byla však zadržena Američany, po dvou týdnech přemístěna do mnichovské věznice, později do ústavu pro choromyslné ve Starnbergu a odtud do Prahy, kde byla zavřena na policii v Bartolomějské ulici a neustále vyslýchána, aniž by snad tušila, z čeho ji obviňují.

V té době zemřela její matka na infarkt, otci amputovali nohu a její sestra Zorka po tom, co jí jako sestře „té, co se kamarádila s Němci“ zakázali hrát v divadle, spáchala v pouhých 25 letech sebevraždu skokem z okna.

Na podzim 1946 byla Baarová převezena k soudu na Pankrác, k procesu ale především kvůli svědkům, kteří vesměs vypovídali v její prospěch, nikdy nedošlo. Na Pankráci se začal vztah s jejím budoucím manželem Janem Kopeckým, synovcem ministra informací. Kopecký sem Lídu chodil navštěvovat a po návratu z Pankráce ji požádal o ruku. Souhlasila. Svatba se konala v červenci roku 1947.

Společně cestovali a hráli s loutkovým divadlem. Baarová po zásahu úřadů musela opustit i tento poslední kousek divadla. S manželem jen těsně unikli zatčení a na druhý pokus unikli do Rakouska, získali falešné doklady a usadili se v Salcburku. Lída chvíli pracovala jako barmanka.

Manželé zamýšleli pokračovat dále do Argentiny. Organismus Baarové ale už nedokázal zvládat tak velké množství stresu a Lída se fyzicky zhroutila. Nastoupila na léčení do sanatoria doktora Lundwalla, do kterého se zamilovala. Manžel mezitím odjel napřed do Argentiny. Lída sem nakonec přicestovala za ním, aby se zanedlouho, po vyřízení úředních formalit, vrátila zpět do Evropy.

Přestěhovala se do Říma a zahrála si ještě například ve filmu Federica Felliniho Darmošlapové. Vztah s doktorem Lundwallem udržovala i nadále, po návratu Kopeckého z Argentiny ho požádala o rozvod.

Posledním jejím filmem se stala Rapsódie krve. Po čtyřicítce se plně uplatnila na divadelních prknech. Zazářila například ve hře Jasný případ či Čapkově inscenaci Věc Makropulos.

Baarová se nakonec stala paní Lundwallovou, manžel však zanedlouho po svatbě zemřel.

Lída Baarová ztvárnila mnoho krásných, větších či menších rolí. Jejím náručím prošlo mnoho významných mužů (ucházel se o ní údajně i samotný Hitler). Byla vynášena do nebe, aby mohla být vzápětí zatracována jako vlastizrádkyně. Přese všechny nástrahy, co pro ni život (či ona sama) nachystal, si vždy dokázala najít cestu ke světlu.

Lída Baarová zemřela po dlouhém a bohatém životě 27. října 2000 v Salcburku.

Výběr z filmografie Lídy Baarové:

• Zapadlí vlastenci
• Funebrák
• Okénko
• Barcarole (Něm.)
• &Svadlenka
• Hodina pokušení (Něm.)
• Ohnivé léto
• Dívka v modrém
• Život je krásný
• Maskovaná milenka
• Darmošlapové (It.)