Proč se musíš omezovat v jídle?

MARCELA: Držím dietu, abych se vešla do kalhot. Asi prodávaj nějaký prášky na praní, který to oblečení srážej nebo co. A taky trochu to sedavé zaměstnání...

NINA: Mám chronický zánět tlustého střeva a musím držet poměrně přísnou dietu.

ADÉLA: Já bych to asi nenazvala omezováním, protože mi to jako omezení nepřipadá, prostě je to potravinová alergie se vším všudy a tak to musím brát. I když po zjištění před nějakými deseti lety, že nemohu jíst svou nejoblíbenější přílohu – brambory, mi zrovna do skoku nebylo.

Trápí tě někdy, že jsi v jídle omezená? Stýská se ti po zakázaných potravinách?

MARCELA: Trápí, ale nedá se nic dělat. Zatím mi to prostě ještě není jedno, i když si někdy říkám, že v mém věku už by asi mělo.

NINA: Ano, trápí a ano, stýská. A to velmi! V podstatě pořád je pro mě držení diety takového rozsahu, jakou mi nařizují lékaři, problém. Jako žena to mám o to těžší, že musím vařit rodině a odolávat tak denně pokušení. Ale vlastně ještě horší je, když se nacházím mimo domov, protože na služební cestě se dietně nenajím. Většina restaurací vaří především smažená jídla. Takže podnikavcům, kteří hledají podnikatelský záměr, bych radila zavést „dietní restaurace“.

ADÉLA: Z počátku jsem snášela skutečnost, že brambory musím z jídelníčku vyškrtnout, velmi špatně a utěšovala se, že jednou nastane čas, kdy se mi brambory do něj vrátí. Ale bohužel začínám chápat, že to mám asi doživotní. Po bramborách se mi naštěstí stýská už jen ve chvíli, kdy ucítím voňavý bramborák a občas se dívám smutně do talířů lidem, kteří jí hranolky, ale to opravdu výjimečně. Ale své okolí neomezuji. Klidně připravím domácí bramborový salát, jen jej nemůžu jíst, ani při přípravě ochutnat.

Držíš dietu poctivě? Nebo postupem času polevuješ?

MARCELA: Nemůžu říct, že vyloženě držím dietu, prostě se jen snažím jíst zdravě a „lehce“, méně pečiva a víc zeleniny. Bohužel se mi to většinou daří jen v pracovní dny. O víkendu neodolám, abych si nedala i ten řízek. A někdy si jich dám i víc. Takže co přes týden zhubnu, o víkendu zase naberu...

NINA: Jakmile se cítím dobře, okamžitě polevuju (hlavně ďobnu čokoládu). Když se zdravotní problémy zhorší, tak zase zpřísňuju. Některým potravinám se ale vyhýbám poctivě pořád, např. luštěninám, máku, droždí, smaženým jídlům, majonézám, tvrdému alkoholu.

ADÉLA: Brambory skutečně v žádné podobě nekonzumuji. Chráním tím samu sebe, protože alergickou reakci mám příšernou. Do hodiny dostanu horečku, udělá se mi zle od žaludku, přestávám vnímat svět kolem sebe a je mi na omdlení. Zažila jsem to dvakrát a úplně mi to stačilo. Zle mi bylo ještě další tři dny. Pochopitelně k tomu patří i efektní červenofialová vyrážka na zádech, kterou ale považuji za to nejmenší.

Máš vidinu, že jednou s dietou sekneš, nebo ji budeš muset zřejmě držet do konce života? A co si o tom myslí tvé chuťové pohárky?

MARCELA: Mám pocit, že budu muset naopak přitvrdit, abych se dostala zpět na svou váhu. No a to budu muset asi zapojit leukoplast (přes ústa).

NINA: Jelikož se jedná o chorobu nevyléčitelnou, budu muset dietu držet celý život. Co mě utěšuje, že mám vidinu, že u této choroby může nastat třeba i několikaleté klidové období, při němž tak přísná omezení nutná nejsou. Zatím prožívám takové klidové stadium právě nyní, poprvé po pěti letech a je to moc fajn! Doufám, že to vydrží alespoň pár měsíců.

ADÉLA: Já s tím seknout nemůžu, asi před třemi roky jsem se díky neopatrnosti ve firemní jídelně přesvědčila, že moje tělo brambory stále nepřijímá, takže omezení je to zřejmě celoživotní. On si ale našinec zvykne, je to jednoduše otázka vnitřní disciplíny. Považuji to i za dobrý trénink vůle člověka. Dnes už vím, že by mě asi žádná další dieta psychicky nepoložila. Protože vždy si člověk najde tu svou cestičku. Já jsem se třeba nakonec naučila jíst hojně rýži a jídla s ní spojená, a docela mi zachutnala. Před deseti lety mi připadala spíše odporná. Já věřím tomu, že všechno v životě má jednoduše svůj čas a nic není neměnné.

^{Zdroj fotografie www: nlm.nih.gov}