Nejdůležitějším oddělením pak je bezesporu ekonomické, které výrazně ovlivňuje vlastně celý chod každé organizace. Jak se ale ukazuje, tak zrovna hospodaření nepatří k silným stránkám většiny nemocnic. Ovšem když poznáte, kdo za toto hospodaření odpovídá, kdo vlastně sedí v managementu, pochopíte, že špatným hospodářským výsledkům nelze vůbec divit. Vše začíná ředitelem. Jakmile se vymění ředitel, okamžitě se vyměňují pracovníci ve všech významnějších funkcích a většinou k horšímu. Prostě nemocnice je taková trafika pro neschopné inženýry, magistry a jiné vysokoškolsky vzdělané osoby, které by se těžko uchytily v soukromých firmách. Bohužel tím vznikají situace, kdy ekonomický náměstek rozumí jen skladovému hospodářství a místo platební politiky řeší nadbytečné železné postele ve skladu, nebo vymýšlí nařízení, jenž všem okolo komplikují život. Bohužel společným jmenovatelem těchto špitálních vůdců je neschopnost a arogance. A v přísné hierarchii třeba zmíněný ekonomický náměstek je ochotný bavit se pouze s vedoucími, ostatní jeho podřízení ho vůbec nezajímají. Nemocnice tedy obchází přízrak „grófů“, pro které není problém nakoupit si pro sebe drahá služební auta a mobilní telefony, či si luxusně zařídit kanceláře a kvůli tomu nesmyslně stěhovat jednotlivá oddělení, ačkoliv hospodaří trvale s výsledkem ztráta. Jednoduše peníze umí pěkně roztočit. Na druhou stranu se mnohde najelo na ukrutné šetření. Každou tužku vyfasovanou ze skladu musí podepsat pomalu samotný ředitel a na odděleních, když mají za běžný měsíc moc velké náklady, nedostávají k platu prémie. A tak existují gynekologové, co si prakticky neobjednávají rukavice a vyšetřují bez nich. Jednoduše se potom šetří tam, kde by nemělo a zbytečně jinde rozhazuje.

Kdo by si myslel, že se tedy lékařům, vytváří vhodné podmínky k jejich práci, aby se nemuseli starat o nic jiného, než pacienty, se hluboce mýlí. Lékaři jsou denně ubíjeni stohy lejster, které si na ně vymýšlí náměstci, jimž kupodivu nejlíp jde tvořit formuláře všeho druhu. Kvůli špatně vyplněnému podpisu dokáží pěkně zatopit i primáři se třemi tituly.

Nemocnicím rozhodně vládne byrokracie a ne pragmatičnost. Jenomže kdyby alespoň řadoví „pěšáci“, tedy nejnižší úředníci za něco stáli. Oni stáli, ale tak před třiceti lety. Velkou část personálu mnoha českých nemocnic totiž tvoří pracovníci ve věku nad šedesát let. Nejenže berou kvalifikovanou práci lidem mladším, což v dnešní době velké nezaměstnanosti je podivné, ale hlavně udržují socialistické návyky. Do kanceláře chodí na šestou, půlku pracovní doby prodrbají na chodbách, veškeré své chyby svádějí na počítač, jeho se bojí a v pátek po obědě je nikdo nedonutí pracovat, navíc nejraději přehazují své úkoly na druhé. Samozřejmě neschopnému vedení tito podřízení vyhovují, chodí na sebe vzájemně pravidelně donášet, ale nedivme se, že s tímto potencionálem se dobré zázemí zdravotníkům vytvořit nedá.

Nevím, ale odkud by měl přijít impuls k nápravě. Rozhodně by se museli přestat dávat funkce ze známosti, kdy je běžnou praxí, že náměstka vyhodí z jedné nemocnice a do druhého ho přijmou, a dát prostor opravdu schopným lidem. Dále by se muselo značně omezit zaměstnávání důchodců, neboť není nic horšího než pětašedesátiletá roztřesená dáma, která si nepamatuje ani to, co udělala před minutou. A v neposlední řadě by se mělo přísně dohlížet na průběh výběrových řízení hlavně týkajících se velkých investic. Ono se totiž obvykle nakonec ukáže, že vítěznou firmu řídí tchán „ředitele“. Vím moc dobře, že těmito nešvary trpí řada jiných organizací v naší zemi. Ale u nemocnic to jaksi „bolí“ o trochu víc, vždyť nejde o nic méně, než o to, abychom se vůbec měli jednou kam obrátit, až budeme pomoc lékařů a nemocniční péči opravdu potřebovat.