Na sedm set stran napsal Cohen román o lásce Žida a protestantky. Střet kultur, vyvěrající nad rádoby kultivovaný projev obou protagonistů, můžeme chápat jako první plán textu. Nic revolučního nehledejte. Postoje muže a ženy, jejich přístup k druhému stěžni parníku „Přitažlivost“. Předvídatelné. Netýká se obyčejů, které si přinášejí. Tradice, výchova, přesvědčení o sobě. Kameny, jenž se zde úhledně poskládají, ale snadno je rozmetá úvaha knižních postav, kdyby se ovšem dostavila.

Příběh je označován za strhující oslavu žen. Oslavu si představuji jinak. Nazíráme hrdinův až zvrácený kalkul skoro v každém jeho kroku, větě i gestu. Ponížené chování hrdinky, jež svůj mimomanželský vztah považuje málem za tělesnou vadu a oddanost milenci projeví, dokonce souhlasně, společnou sebedestrukcí. Ta se dá pochopit bezvýchodnou situací milence. Je židovského původu, svět na prahu druhé světové, svastika vlaje nad půlkou Evropy. Já vím, oddanost, ale kde zůstává chuť rvát se do posledního dechu? Teprve s takovou chutí by čtenář měl co oslavovat.

Albert Cohen mistrně zaznamenal kolorit doby. Doufám, že ne náhodně mužské postavy románu nechal pracovat v ženevském paláci OSN. Zoufalá byrokracie úředníků, nicnedělání, pseudosnaha vyúsťující v zisk kanclíku s kobercem a zamykací sekretářskou skříní. Nedělám si iluze, že od třicátých let minulého století k dnešku došlo k nějaké převratné inovaci v chování těchto lidí. Nakonec, vážnost instituce ve světě neustále klesá a křik s požadavkem její okamžité transformace sílí. Úředníci asi dnes neřeší menu nesmyslných večeří v domě, jejich pozornost se upírá na jiné požitky, zbytečnost toho všeho však nesetřou.

A pak ta nuda měšťáckého života. Dokonale živná půda pro všechny, nejen knižní, Ariany. Stát v centru zájmu romanopisce ani nemusí. Chápu je, chudinky. Tak! Je to tu! A to jsem si dával tuze velký pozor, abych „nenapráskal“ celé chlapské pokolení. Starého psa novým kouskům …, že?

Miluji velké romány. Mám dojem, že jeden jsem právě dočetl. Dovedl mě k přemýšlení, co lze chápat jako rouhání. Styl života či jeho, byť brilantní, popis? Není rouhání umřít jako Albert Cohen? V roce 1981 na následky zlomeniny žebra? Akademici ve Francii to neřešili a Cohenovův román Milá páně ověnčili Velkou cenou Francouzské akademie.

^{Albert Cohen: Milá páně, vydalo nakladatelství Paseka v roce 2007
Zdroj obrázku www.Cosmas.cz}