Jeden z největších světových básníků, Johann Wolfgang Goethe, psal svého „Fausta“ téměř třicet let a dokončil jej v jeho definitivní podobě těsně před svou smrtí. Nejprve napsal tzv. „Urfausta,“ kterého později rozšířil do jeho dnešní podoby sestávající ze dvou stěžejních dílů. Co dodat k Faustovi? Co říct o jeho autorovi víc než už bylo řečeno?

Faust patří bezesporu mezi geniální díla literatury a zřejmě se nikdy nedopátráme všech náznaků, myšlenek, otázek a skrytých odpovědí, které se nám pomocí jeho veršů snažil Goethe předat. Čím že se stal doktor Faust jedinečným svého druhu? Vždyť i ďábel Mefistofeles mu sděluje, že je konec konců tím, čím je. Ať už během svého života prostudoval jakákoli odvětví vědy, ať se snažil proniknout do tajů metafyziky, teologie, filosofie či práv – stále zůstává tím, čím je – doktorem Faustem.

S pomocí ďábla omládne o třicet let a zamiluje se do Markétky. Nebo se spíš zamiluje ona do něj? Jak vzniká láska a kde? Za jakých okolností a kdy? Čím se stala Markétka zajímavější než kterákoli jiná dívka? Protože ji jednoho dne potkal, když se vracela z kostela? Protože si umanul, že ji získá?

A tak sledujeme Mefistofela, jak dívku mate tajemnými dárky, jak v ní zaseje semínko nedočkavé netrpělivosti poznat tajemného ctitele, jak ovládne duši prosté Marty, Markétčiny sousedky a s její pomocí vláká dívku přímo do Faustovy náruče...

„Svou líci, ach, bolestící, milostiplná, k mé bídě skloň! V svých prsou křeče, v svém srdci hrot meče... Kdo tuší, jak buší v mých spáncích muka zlá! Co mi bědné srdce svírá, po čem touží, co je týrá... Ať kráčím kudykoli, vše bolí, bolí, bolí, a v prsou úzko mám. A sotvaže jsem sama, srdce se ve mně lámá, já lkám a lkám a lkám...“

A takhle naříká Markétka, když zjistí, že ji milý opustil a ona čeká jeho dítě... Postavu Markétky ztvárnil Goethe podle skutečné dívky, která zabila své dítě a kterou za tento krutý čin popravili. Markétka také umírá, pološílená a vzpomínající na svou lásku.

Za štěstí se platí velké daně, za lásku pak ty největší. Ale i když tohle víme, přece po ní nepřestáváme toužit, nepřestáváme ji hledat, nepřestáváme o ní snít. A když přijde, obětujeme cokoli. Třeba i duši...

^{Zdroj fotografie: www.onlinekunst.de}