Zpočátku, zdá se, zapadáme do vztahu dvou manželů, jež už spolu delší dobu žijí sami. Typické dialogy nám tuto myšlenku jen potvrzují. Nebo vlastně spíš monolog manželky, neboť řekněme si to na rovinu, ta když jednou spustí, neví, kdy přestat.

Náhle se do pokojného klidu, který na nás z inscenace přímo dýchá, počnou vkrádat i prvky detektivky. A to v podobě neznámého příchozího, jež považuje majitele bývalé farmy, na kterou dorazí, za své prarodiče. Jsou jimi však či on se jen za vnuka třeba kvůli majetku, jež by zdědil, vydává? (Neboť ani sám Dodge, tedy jeho eventuální dědeček si jej nepamatuje.)

Nebo že by se vše odehrálo posléze úplně jinak, než se na první pohled zdá? Možná ,v této směsici žánrů, kterými celá inscenace oplývá, mimo již zmíněnou detektivku najdeme také prvky hororu, thrilleru a grotesky. Nevšední spojení žánrů, jež dokáže vyvolat nejen zmatek, ale také velké umělecké dílo.

Hru napsal Sam Shepard, jejíž premiéra se odehrála v San Franciscu, pak její vzestup jen rapidně stoupá, stane se tak první off-off broadwayskou hrou, získává Pulitzerovu cenu a v roce 1996 pět nominací na Tony Awards.

Poprvé v Čechách však tuto hru nastudovala Komorní scéna Aréna, ačkoliv samo drama dosahuje stáří něco přes 25let. Podle Janusze Klimszy, jež má u toho představení na starost režii a výpravu, je tato hra vlastně nehratelná. Vyznačuje se svou neklasickou dramatickou stavbou a ačkoliv se realisticky tváří, najdeme v ní i části mýtů (např. Oidipus, Samson, Odysseus a Bakchus).

Kromě těchto skrytých archetypů si tedy také můžeme povšimnout falešných odkazů na jiné události či historii Ameriky. Sam Shepard často také diváky zaskočí svou zvláštní posloupností příčiny a následku.

A co o hře samotné říká umělecký šéf Komorní scény Aréna Ivan Krejčí a již zmíněný Janusz Klimsza ? V podstatě souhlasí s tím, že těžkost hraní metafyziky nelze popřít. Hraje se však konkrétní příběh, sám o sobě a pokud divák uvěří v zázraky pak se pro něj celá hra stane realistická. Zde se nabízí krásné shrnutí které na tiskové konferenci zmínil Janusz Klimsza a to : "Celé je to jako lézt na neznámou horu - nikdy nevíte, kdy vás lavina zasype."

Můžeme se však těšit na otevřenou dramaturgii, která většinou typizuje komorní divadla. Hra skončí jak jinak, než s opět otevřeným koncem, který v nás probudí nové myšlenky a zvrátí celou naší dosavadní filozofii o tom, jak se věci vlastně udály. V podstatě také při zhlédnutí této inscenace záleží na výši vzdělání a míře fantazie. Pohybujeme se zde sice v reálném světě, ale opředeném rouškou antického mýtu.

Jediné co stojí za kritiku, či v tomto případě spíš jen upozornění pro návštěvníky, neboť reálnost u divadel především, je skutečnost, že během inscenace se používají cigarety, což by například astmatikům nemuselo dělat dobře.

Rádi byste se dozvěděli jak to tedy bylo s oním dítětem, které pohřbili? Neprozradím, jen vás pozvu do Komorní scény Aréna, premiéru tohoto představení Pohřbené dítě uvedli 6.10.2007

Zároveň se můžete těšit na:
Norberta Lichého (jako host) - Dodge
Alena Sasínová - Polarczyk - Halie
Dušan &Skubal - Tilden
René &Smotek - Bradley
Tereza Dočkalová - Shelly
Albert Čuba - Vince
Vladislav Georgiev - Otec Dewis

Zdroj fotografií : www.divadloarena.cz





Na fotografii zleva : Tereza Dočkalová, Alena Sasínová - Polarczyk, René &Smotek a Vladislav Georgiev