Literárním tvůrcem legendárního páru je Miloš Macourek. Narodil se 2. 12. 1926 v Kroměříži, pod starostlivým dohledem svatého Mořice z místní kapituly. Zemřel v Praze v roce 2002. Podobu našim dvěma hrdinům do vínku přidal kouzelný dědeček Adolf Born. I když sám royalista, osvícenost, nesenou vzniklým večerníčkem, lze uvítat v naší demokracii ihned. Ta, pro jistotu tvůrců, zůstává podpořena královským kouzelným sluchátkem. Další výtečník, Petr Nárožný, jim propůjčil hlas. Režisér Karel Vorlíček pak v roce 2001 natočil stejnojmenný celovečerní film a sešel se bezděčně s Macourkem na poslední společné práci. Neodflákli ji.

Pana Miloše Macourka si pamatujeme především jako scénáristu. Ani nemusíme otočit kouzelným prstenem jeho Arabely a vysypeme zrealizované příběhy z rukávu. V televizi, ve filmu obecně. Žofka. Žofka ředitelkou ZOO. Létající Čestmír. Zmíněná Arabela. A taky Pane, vy jste vdova. Koncert pro Jiříhoho Sováka a Ivu Janžurovou. Celou sérii načal filmem &Sest medvědů pro Cibulku. Největší pecka z filmů našich zmatených let se jmenuje Dívka na koštěti. Na Saxaně Petra Černocká postavila svou kariéru. Příjemný úděl. Druhý díl se může jmenovat jenom Na koštěti. Kdo se toho ujme?
Miloš Macourek však ve svých dovednostech měl záběr širší. Básník, prozaik, dramaturg, režisér, redaktor, lektor. Především výsostný nonsensista s geniální fantazií. S viděním smíchaným z esencí zděděných po kněžně Libuši a zřejmě Nostradamovi.

S naprostou samozřejmostí udělal z učitelského sboru hopsající králíky, nechal promlouvat k dětem mluvící busty Mekoty a Pekoty. To přízemní autor nesvede.

Myslím si, že jeho prozaické začátky zůstávají neprávem opomíjeny. Prvotina Živočichopis obsahuje soubor bajek, možná pouhých anekdot, ale napsaných s nesmírnou lehkostí, jež se posléze přirozeně projevuje ve scénářích všech jeho filmů. Hravost se připomíná každým obrazem, každým proneseným dialogem. Situační absurdnost nabobtná komikou pronesené repliky a obráceně.

Ne náhodou jsem v posledních třech profilech autorů zalovil v rozdílných teritoriích. Vím, rozdíl epoch. Nicméně u Dostojevského lze vyčíst absenci hravosti až plánovitou. Twain k ní přistupuje hnedle z rozmaru, pracuje s hravostí z klidu zrozenou. U Macourka vidím hravost z nezbytí. A teď mohu přihlédnout k dějinným souvislostem a ptát se, proč tak. Odpověď tuším. Doufám, že ne sám.

zdroj fotografie www.cs.wikipedie.org