Uplynuly dva týdny co jste se s kapelou vrátil z Pákistánu, kde jste hráli na festivalu World Performing and Visual Arts. Už jste se myšlenkově přenesli zpátky do Čech?
Ještě pořád se cítím v Pákistánu. Je to asi tím prostředím, spoluprací se zajímavými lidmi, atmosférou, ale hlavně muzikou. Člověka vždycky nějaká delší cesta poznamená. Zvlášť tam je to velká exotika. Opravdový orient. No a taky mě tam ještě drží vzpomínka na jejich počasí. Tady jsme odlétali ze začínající zimy, dokonce už sněžilo, a tam bylo příjemných 28°C.

Koupili jste si kromě betelu i nějaké nové hudební nástroje?
Ale jo určitě, jenže pro mě jsou ty názvy naprosto nevyslovitelný a já se v tom moc nevyznám. Tyhle věci sbírá náš saxofonista a on zná přesně všechno co si dovezl. Ale určitě vím že to byli jak dechový tak strunný nástroje.

Festival je, jak jsem pochopil, rozdělený do tématických večerů. Na kolika z nich jste letos vystupovali a který jste si nejvíc užili?
Já bych chtěl jenom dodat, že pokud se někde dočtete o Folk Night, tak se tam nehrál folk, ale místní hudba – sufi. Jako Čankišou jsme měli vystoupit na pěti koncertech, ale protože cestování tam nám zabralo asi 27 hodin v kuse, byli jsme nuceni první den koncert odpískat. Nakonec jsme vystoupili na třech koncertech jako kapela a na dvou fůzích. Koncerty jsme měli vždycky obden. Nejvíc jsme si užil hraní s paní jménem Surreya Khnaman. Ve svých pětapadesáti letech má pořád silné kouzlo osobnosti.

To letos tam nebylo náhodou. Před dvěma lety jste měli Pákistánskou premiéru. Vnímáte nějaké zásadní změny v Pákistánu za ty dva roky?
No jasně, byla jinak udělaná stage s novou výzdobou. Pákistánci mají neuvěřitelný vkus pro výzdobu květinami, ale i třeba bramborami. Trošičku byly možná větší bezpečnostní opatření kvůli výjimečnému stavu, ale i presto jsme nezaznamenali větší nervozitu nebo napnelismus. Bylo to úplně bez problémů. Akorát jste potkávali více pušek a detektorů kovů.

Vy jste i činný divadelník. Netoužil jste se letos představit jako herec a ne jako muzikant?
Jako samostatný divadelník určitě ne. Sice právě děláme krásný představení s brněnským divadlem Neslyším s názvem Pojď do mého světa. Díky tomu že je takový komorní, malinký a nenáročný na rekvizity, tak by se tam možná i hodilo. Nicméně letos vystoupilo na festivalu divadlo Krepsko a ty se tam hodili ještě víc než to naše a byli skvělí. Co se týče festivalů vystupuji na nich radši jako muzikant. Od nového roku však chystáme nové představení se Zojou Mikotovou a něco bych měl dělat i v Mahenově Činohře v Brně.

Kromě hudby a divadla jste taky zasáhli do literárního prostředí. S jakým ohlasem jste se setkali po vydání knížky Ukopnutý palec aneb Příběhy lidu Čanki?
Co já vím byly zatím jen samé pozitivní ohlasy. Ona ta knížka je jako naše hudba, taková zábavná. Je to povídková knížka. Některé jsou dobrodružné, trošku okultní a jiné jsou vyloženě ze života. Dali jsme za úkol našim píšícím kamarádům, aby nám napsali několik povídek. Asi budeme vydávat i druhý díl. Samozřejmě pár povídek napsal i duchovní otec Čankišou Xylas, ale třeba taky Petr Váša nebo kníže pornofolku Záviš.

Podle vašeho deníku došlo letos na plánované natáčení videoklipu. Objeví se ještě před vydáním nové desky?
Letos s námi byl kameraman a režisér co dělá hudební pořady v České televizi. Natáčeli dokument o samotném festivalu a o Lahore, kde se festival konal. Co se týče našeho videoklipu, tak ten je dělaný k desce. Máme natočenou tu Pákistánskou část a ještě něco budeme dodělávat v Čechách. Krom toho se nám ve Zlíně vytváří ještě vyloženě loutkový animovaný klip. Takže s novou deskou, která by se měla objevit v dubnu, vyjdou i dva nové videoklipy.

Už víte jak se bude deska jmenovat?
No kvůli tomu se musíme v kapele ještě pohádat. Něco v hlavě už mám, ale ještě nevím jestli projde. Třeba někdo vymyslí něco úplně jinýho.

_{Foto zdroj: Petr Veselý a Zdeněk Vaiz}

Kapelu si do konce roku můžete ješte poslechnout na těchto akcích:
20. 12. - Brno - Vánoční koncert na Favále, předkapela Kumbalu, 20 h
27. 12. - Dolní Morava - penzion Valevil