Interview s panem Máchou

Je pozdní večer,
není Máj,
je smutný čas …

… jdu poloprázdnými ulicemi, všude panuje stísněná dušičková nálada, listopadový večer je sychravý, nepříjemně lezavý, opozdilí chodci spěchají do tepla svých domovů. Mám rád podzim s jeho svítivými barvami, když se příroda ukládá ke spánku, aby nabrala novou sílu k životu, ale ty chvíle jsou už jen ve vzpomínkách. Pomalu, zcela neznatelně minul i čas nových lásek a to se mi jeví na tomto období tím nejtíživějším. Nebo že by přece jen ...? Podvědomě mířím kolem Národního divadla, po mostě přes Vltavu na kopec zasvěcený lásce, abych se dozvěděl něco víc.
Sedám si na lavičku u pana Máchy, všude kolem je až tísnivé, ale přesto příjemné ticho, nikde žádní milenci, ani pejskaři na večerní procházce. Utápím se v myšlenkách na mé životní lásky, čas se zastavuje, okolní svět přestává existovat, když najednou se ozve tichý zvuk, jako když kočka dopadne z výšky na své měkké tlapky a ozývají se tichá, zastřená slova:
„Odpusťte milý příteli, že tak netaktně ruším váš klid a vaše vzpomínky. Směl bych se na něco otázati?“
„Jistě, pane Mácho“, odpovídám bez rozmyslu, je zřejmé, že je to on, jeho potemnělá socha na podstavci chybí, „bude mi ctí, budu-li moci s vámi porozprávěti o čemkoliv si budete přáti.“
„Děkuji příteli, za vaši ochotu. Povězte, jak mladí i starší lidé v dnešní době prožívají lásku?“
„To je pane Mácho, velice těžká otázka. Myslím si, že láska a její prožitky jsou v každé době, tedy i v současnosti, stále stejné, jen na venek se projevuje jinak, než za vašich dob. Již dávno je zapomenuta doba, kdy bylo neslýchané zahlédnouti třeba jen kousek nahého ramene ženy, kdy polibek býval zcela závazným aktem. To už dnes tak není a nemyslím si, že by se vám dnešní způsoby líbily.“
„To je skutečně až téměř pobuřující, ale na druhou stranu též velmi zajímavé. Povězte něco více, prosím. Jak se dnešní lidé baví? Kde prožívají své schůzky a navštěvují ještě odpolední taneční čaje? Zcela jistě je tomu tak a rodiče oněch mladých lidí, doprovázejí je stále při jejich zábavách?“
„Víte, pane Mácho dnes už rodiče své děti nedoprovázejí na jejich schůzkách, snad jen s výjimkou maturitních plesů, ten zvyk se kupodivu zachoval dodnes, i když ne vždy je tomu tak. Odpolední taneční čaje již dávno vymizely, dnes mládež navštěvuje diskotéky a to zásadně večer, neřku-li v pozdních nočních hodinách. Vidím váš nechápavý výraz – ano, diskotéka to je jakási obdoba tanečních čajů, ale odehrává se jak jsem řekl v noci a hudba, která tam zaznívá je poněkud divočejší a mnohem hlasitější, než jste zažil vy a zcela chybí přítomnost hudebníků a tanečních mistrů, kteří by zábavu snad nějakým způsobem řídili. Hudba je prostě předváděna z takového technického zařízení, které si pamatuje zvuky i slova a je možné kdykoliv si toto poslechnouti.“
„Pozoruhodné, vyprávějte dál, prosím.“
„Ano, požádati dnes dívku o schůzku, k tomu není třeba žádné odvahy, natož pak souhlasu jejích rodičů. Něco takového je dnes mnohem jednodušší, souhlasu rodičů netřeba, mnohdy o takových schůzkách nemají ani tušení. Dnešní doba je velmi uspěchaná a snad všichni mají pocit, že musí toho stihnouti co nejvíce. Snad proto zcela zanikly ty milé drobnosti, které dříve vždy předcházely, tak vzrušujícímu seznamování mladých lidí.“
„Vy mě děsíte, milý příteli, netrpí těmi dnešními způsoby snad láska sama?“
„Mohu vás, pane Mácho uklidnit. Jak jsem již říkal, láska je i dnes stejná jako za dávných dob, jen se jinak projevuje na veřejnosti, jsou dnes prostě jiné způsoby, ale naštěstí zůstává na lásce to nejhezčí – přátelství, krásné city, společné prožitky, společná starost o rodinu, o děti a velmi povzbuzující je hlavně to, že přes jistou uvolněnost mravů a jednání, stále zůstává vědomí, že bez lásky není života. Pouze tuto skutečnost lidé velmi neradi přiznávají.“
„Vaše slova mě velmi rozrušila, ale současně i uklidnila. Pozoruji každým rokem v Máji ty mladé lidi, kteří mě zde v mé samotě navštěvují a i já jsem si povšiml jisté uvolněnosti v jejich chování. Nicméně, věřím tomu, že láska je nesmrtelná a snad mohu dál klidně vzhlížet na mé okolí, s klidem a vlídně se usmívat na kolemjdoucí a věřit vašim slovům, že lidé nezapomínají v čem je smysl života a lásky. Děkuji vám z celého srdce za vlídný rozhovor a přeji vám mnoho štěstí i lásky, o které jsme zde rozmlouvali.“
„I já děkuji za rozhovor, pane Mácho a přeji vám klidný odpočinek a milou společnost zde u tohoto jakéhosi pomníku lásky.“
V tu chvíli bylo vedle mne prázdné místo. Zmateně jsem se rozhlédl, ale všechno bylo v pořádku. Pan Mácha dál v klidu zhlížel s výšky na všechny zamilované, milující i na ty osamělé a v jeho výrazu byl klid a mír.

Praha – Petřín – listopad 2003