V době, kdy se čtvrtilo 12. století, vyvrcholily konflikty mezi bratry Vladislavem a Soběslavem (* ? – 14. 2. 1140), který po nástupu k moci zasáhl do vlastnických poměrů moravských Přemyslovců a vzbudil tím odpor olomouckého knížete Oty Černého. Ten si stěžoval římskému králi Lotharovi III. Jeho pohnutky navíc posilovala touha po papežském trůnu. Naopak Lothar ucítil možnost, jak pro sebe výhodně ovlivnit české poměry. Soběslav dosud nepřijal zemi v léno a v tom král viděl legitimnost svého zásahu. K vojenské výpravě do Čech si nezvolil právě nejvhodnější dobu, krutá zima se ukázala být velikým nepřítelem. Hluboké sněhové závěje následované nepříjemnými oblevami komplikovaly přesun přes Krušné hory. Přesto již 18. února 1126 vstoupila římská vojska do Čech. Připravení Soběslavovi vojáci, skrytí na pozicích u hradiště Chlumec, dostali povel k útoku. Zničili předvoj nepřátelské výpravy, padl tam i hlavní iniciátor bitvy Ota Černý. Zbytek Lotharova vojska obsadil přilehlé návrší a hotovil se k boji. Očekávaný útok však nepřišel.... Soběslav dal přednost jednání a nakonec (možná k jistému zklamání vojenských elit) Lothara propustil. Z nepřítele učinil svého politického partnera. Zda se jednalo o přirozenou diplomacii schopného panovníka, ojedinělé gesto dobové politické kultury, či skutečně o prozřetelnou pomoc zemských patronů, ztělesněných v kopí sv. Václava s korouhví sv. Vojtěcha, jimiž bitvu zaštiťoval kaplan Vít, ví snad jen Bůh.
Vítězství české strany navždy připomíná krásná opuková rotunda s apsidou a věží zasvěcená sv. Jiří, již vysvětili ještě v témže roce.

Promyšleným jednáním zajistil českému státu klidnější budoucnost nekomplikovanou spory nebo válkou s Říší. Zároveň později upevnil i své domácí postavení, např. likvidací spiknutí českých velmožů.

Soběslav, nejmladší syn prvního českého krále Vratislava usedl na trůn, trochu neplánovaně, po období plném rozporů a vášní mezi příbuznými Přemyslovci, mocnými Vršovci, válečnými konflikty se sousedními zeměmi a Římskou říší. Musel prokázat značnou energii a politickou prozíravost, vojenský um i diplomacii, aby z problémů vyšel se ctí. Jakoby nádavkem se ještě zasloužil o přeměnu pražského knížecího hradiště v románský kamenný hrad.

Kromě známých i méně běžných informací o životě střídmého i charismatického panovníka se autor Vratislav Vaníček zabývá dosti podrobně strukturami tehdejší raně středověké společnosti v přímé návaznosti na evropské danosti reprezentované univerzalistickou politikou římské říše, jejíž osudy nedílně české knížectví sdílelo, ať již ve spolupráci s ní či v odporu. Široký dobový kontext umožňuje sledovat zásadní události, které profilovaly světskou i církevní Evropu, poznávat principy vlády celé generace vnuků Břetislava I. i vztahy mezi Přemyslovci, Piastovci a Arpádovci. Neopomíná ani raně románskou kulturu v Čechách.

Poměrně náročný text autor opírá o pečlivé studium historických pramenů, neopomíjí ani studie německých historiků, jež mnohdy bývají v rozporu s českými. Snaží se srozumitelně interpretovat tyto deformace vysvětlením odlišných představ o právním postavení českého knížectví. Nepropadá dobovým tendencím a otevřeně interpretuje specifické dějinné období. Závěry předkládá a nabízí i čtenáři, aby se sám podílel na hodnocení doby, která není zatím tak atraktivní. Lze jen věřit, že právě podobné biografie pootevřou širší veřejnosti možnost nahlédnout do témat poněkud opomíjených. Vrstevnaté, zajímavé a svérázné příběhy pak ukáží, že opomíjené jsou neprávem.

^{Vaníček Vratislav: Soběslav I.
Vydalo nakladatelství PASEKA v roce 2007
Zdroj foto: www.paseka.cz}