Paní Boučková řeší něco jako krizi středního věku. Opustil ji manžel, dcera vehementně prosazuje svůj názor na život, zcela odlišný od představ konzervativní matky. Při životě ji drží jen práce, nudná sice, ale přece jenom vnášející trochu řádu do její prázdnoty. Nastávající večer opět slibuje nezáživný program v podobě televize nebo že by snad přece jen vyžehlila?

Když se ozve nesmělé zaklepání na dveře, netuší, že zprvu nepříjemné vyrušení se přehoupne do osvěžujícího půlnočního povídáníčka, vzbuzujícího znovuobjevené naděje. Její zpočátku nevrlé odpovědi nenasvědčují žádné idylce. Podivné individuum za zamčenými dveřmi si vezme jako zobecnění všech mužských bídáků, kteří se mihli jejím životem. Vyhání ho s patřičným důrazem, aby po chvíli upadla do příjemné letargie, jíž nakonec vystřídá touha ty prokleté dveře odemknout a příjemného muže si prohlédnout.

Milan Kopecký napsal konverzační komedii, jež je obohacena i prekérní situační smyčkou. Úsměvné dialogy dávají možnost vyniknout výbušnému herectví Jitky Smutné. Předvádí usouženou, rozdurděnou ženu za zenitem, jež se potácí od výčitek k zemřelé matce, přes pocity, že není pořádnou ženou ani matkou, protože její výchova nepřináší kýžené ovoce. Po čarovném zazvonění do ní vjede život, zprvu vyčítavě obranářský, posléze se z ní stává milá hovorná žena hořící zvědavostí, kdože vlastně za zamčenými dveřmi stojí. Její novou naději by možná prozradil ruměnec na tváři.

Na druhé straně zamčených dveří žadoní svým typickým hrubě sametovým hlasem Jan Hartl. Právě jeho monotónní hlasový projev, jimž se snaží nedoufat i doufat zároveň, vytváří bezvadný kontrast v úsměvném dialogu. Režisérka Helena Glancová vybalancovala poněkud statické představení (hraje se v podstatě na místě, po obou stranách dveří v jednoduché scéně) právě vyzdvižením hlasové práce, s čímž jí velice pomohl vtipně sestavený text. Určitým nedostatkem byla někdy tišší mluva, takže zadní část hlediště ne vždy rozuměla. Zasloužený smích diváků k jejich škodě několikrát překryl následující vtipnou repliku – na to by měli herci pamatovat.

V lehké konverzačce se kromě již uvedených postav objevuje i rozverná dcera Veronika v podání Jany Strykové, zdatně odolávající výchovnému nátlaku matky. Díky nezvyklému zážitku se obě trošku uvolní, zjihnou a najdou cestu i k sobě. Nenáročná hra, jež si nečiní nároky nahlížet příliš hluboko do lidských duší, přináší nekomplikovaný humor, který jistě ocení většina diváků.


Představení Dveře aneb pane, vy jste náhoda uvádí Divadlo Palace Theatre v Praze

Zdroj fotografie: archiv divadla
Foto v úvodníku :Jan Hartl a Jitka Smutná v prekérní situaci. Jak jen ten člověk vypadá?