Sněhový koberec nám konečně pokryl zimní krajinu. Sice minul Vánoce, ale pro zimní radovánky dětem přece jen napadl. Krajina je jako černobílý grafický list, oživený zvoněním sýkorek, čimčarováním vrabců a krákáním havranů. Naučil jsem se mít rád i havrany. Jejich ledabylý let nad bílou krajinou by mi scházel, kdyby někdy nepřiletěli. Stojí za to vyjít ven a v mrazu se potěšit bílou krásou. Podívat se, jak se ptáčci jako myšky proplétají zasněženým šípkovím a olším, jak si potok bublá pod ledem a tvoří cizokrajné polární krajiny. Když jsem se šel projít, měl jsem radost, že poprvé v životě vidím sýkorky kominíčky. Vypadají jako sýkory modřinky s černou hlavičkou. Podotýkám, že na krmítka nepatří drobky z pečiva, ale různá semena nebo třeba lůj.

Někdy stačí málo k potěše, mně to jde asi proto, že jsem dětina. Významný malíř Coubine pravil: „Je důležité vidět celý život svět tak, jako jsme ho viděli v dětství.“ Vrtá mi hlavou, kdy a kam se dětská fantazie s dospíváním ztrácí. Myslím si, že ji dětem spíše bereme. Musíš to, nesmíš ono a málo zbývá na můžeš. Přitom se můžeme od dětí i učit. S vnoučkem jsme nedávno jeli autem a zrovna slunce kreslilo z pod mraků zlaté pruhy na obloze. Malý (má tři roky) se na to díval a řekl: „Dědečku, to je krása!“ Mnozí dospěláci už na to vnímání asi nenachází čas. Vzpomínám si na malou pohádku, jak chlapec ze sáněk spadl do závěje a ta byla místo ze sněhu cukrová. Musel se vymlsat ven. Zřejmě proto, naveden nevýchovnou pohádkou, jsem měl později hodně zkažené zuby. Dnes jako dospělý už také nechápu, jak velký byl tehdy pro mne na sáňkování železniční most „Vysokáč“, anebo jak daleko (nyní blízko) se jelo sáňkami pode mlýn. Krásný film dětství mi zůstal v hlavě napořád.

Vždy si říkám, že sníh zakryl i špínu, kterou my, lidé, pokrýváme svět. To uvidíme i podle toho, jak dlouho vydrží sníh krásně bílý, dle reklamy zářivě bílý. A jak roztaje, uvidíme opět to, co jsme kde zahodili nebo neuklidili. Když se nad tím zamyslíme, snad se dokážeme poučit.
Mojí oblíbenou pohádkou je Sněhová královna od Hanse Christiana Andersena, kterou jistě znáte.. Je o lásce dvou dětí, Gerdy a Káje. Skřítci v zimě rozbijí zlé zrcadlo, jeho střípky létají světem a zasévají zlo do lidských srdcí. Kájovi se takový střípek také do srdíčka dostane, ovládne jej sněhová královna, ale Gerda ho láskou zachrání. Vezměme to jako symbol nedávných Vánoc. Přeji vám, ať kouzlo Vánoc zůstane ve vašich duších co nejdéle.

K té naší zatím ještě stále krásné české zemi vám podsouvám myšlenku indického duchovního, svámího &Sívánándy, o přírodě: „Příroda je spolehlivým, mlčenlivým učitelem, knihou, která je vám otevřena.“

Foto: http://dreamstime.com