První trénink se nejlépe provádí na menším kopci. Můžete začít i na rovině, ovšem netrénujete-li právě běžkařské úzkokolejky, musíte se všemožnými způsoby snažit, abyste z dlouhého postávání neomrzli: odstrkovat se rukama (nemyslete, i při důmyslném použití hůlek je to značně namáhavé) či lépe od jiných trénovanějších sportovců. Ženy a děti se přitom samozřejmě nachází ve výhodě, protože mnohem snadněji najdou svého obětního beránka, jenž je bude postrkovat, táhnout či případně zvedat ze země po pádu.

Pokud jste si na těch ležících chůdách již trochu zvykli, čekejte, že přijde brzy okamžik, kdy vás ostatní nadšenci začnou přesvědčovat na větší kopec. Jste-li tak hloupí a dáte na jejich sliby či radostné výkřiky, měli byste se alespoň před výpravou vybavit těmito základními informacemi a předměty: stěrače na lyžařské brýle, turistický navigační systém (až zajedete hluboko do lesa), plašičku na medvědy, telefonní číslo nejbližší horské služby, placatku rumu (moderní bernardýni už se soudkem nechodí). Přibalte i trošku toho štěstí.

Nyní se tedy nacházíme v okamžiku, kdy si máte zvolit sjezdovku. V naší republice si vyberte podle toho, kde je to nejdražší a překáží tam proto nejmíň lidí. V cizině se můžete řídit barevným značením – jednoduchá modrá pro začátečníky a normální obyvatelstvo, těžší červená pro domýšlivce a vrcholové sportovce, strmá černá pro psychicky vychýlené osoby. Z bezpečné vzdálenosti jsem viděla i dvojitou černou, nazvanou harakiri (sami vidíte, že nekecám, již z názvu vyplývá, že se jedná se o sjezdovku určenou výlučně pro sebevrahy).

Nastává perné období zkoušení a omylů, při němž se snažíte z polohy panáka (ruce a nohy tvoří X) vytvořit přirozený pohyb připomínající tanec. (Na tu přirozenost pohybu mají klouby svůj vlastní názor.) Počítejte s jedním: držkopádům se nevyhnete. Zpočátku těm způsobeným zemskou přitažlivostí, později pádům tzv. metacím – a těžko říci, zda je lepší, když srazíte někoho vy nebo někdo vás. První možnost skýtá výhodu, že alespoň sekundu dvě předem tušíte, že k něčemu takovému dojde.

Jakmile získáte větší jistotu, nadmete se pýchou. Dostáváte se do stádia „jezdit po rovince je možná bezpečnější, ale teprve až zdolání krpálu s přízviskem „špatně nakloněnej rybník“ přinese ten pravý požitek“. Ani netušíte, jak jste se k téhle fázi dostali. Ale opravdu to tak funguje a celé to vlastně visí na staré známé pravdě: aby sis vážil dobrého, potřebuješ nejdřív poznat to špatné. Nejdřív si totiž musíš prožít ten strach na vršku kopce, kdy se ti do mysli potutelně vkrádá spásný nápad sundat lyžáky a jít pěšky, musíš se překonat a odpíchnout se se lživou představou, že na tohle prostě máš, musíš se zapotit u každé zatáčky a těsně se vyhnout sloupu k lanovce, když kousek za ní číhá na tvou chybu hladový les, musíš úspěšně přežít stometrový pád a okusit sníh v ústech i v zátylku, aby ses pak dole mohl ohlédnout a říct: „Jsem hrdina!“ V takovém okamžiku se dostáváš k tomu krásnému pohlcujícímu štěstí. (A přitom ještě nemusíš umět lyžovat…)

^{Zdroj fotografie: Renata &Sindelářová}